Dnešní úryvek evangelia nás ve vánočním poselství posunuje zase o kousek dál. Evangelium slavnosti Narození Páně říká, že pastýři pospíchali do Betléma. Byli tam první. Ale pravdou je, že to neměli daleko. Byl to vlastně jen kousek cesty z nějaké té betlémské stráně. Dneska myslíme na jiné poutníky, kteří to měli o hodně složitější: Ti mudrci museli překonat nesmírnou vzdálenost z Persie do Svaté země – do Betléma. Oni z té zajištěnosti, kterou měli doma, dokázali vyjít kamsi do neznáma.

My můžeme v těchto dnech myslet ještě i na úplně jiné poutníky, kteří jako koledníci třeba i celé hodiny v mrazu (letošek je výjimkou) obcházejí naše domovy nejenom se sbírkou pro potřebné, kterým Charita slouží, ale hlavně jako evangelizátoři, kteří připomínají lidem veliké události, které se staly, kterých si jako křesťané vážíme. Nemusí být vždycky jednoduché takto se před spolupracovníky, před spolužáky, před kamarády z ulice přiznat ke Kristu a k tomu, co neseme ve svých srdcích.

Ale to je to, o čem tak často mluví náš papež František, že je třeba vyjít z kostelů. Nejenom v kostele jásat a doma si rozdělit dárky. Vyjít z kostelů. Nečekat, až lidé přijdou za námi. Vyjít z té zajištěnosti a jistoty kostelů a jít až na ty nejrůznější periferie světa. Někdy je to náročné, ale když to člověk zkusí, tak ho to možná i „chytne za srdce“. Moc rád za sebou zabouchnu dveře kostela i fary a vyrazím někam mezi lidi světa. Třeba do jídelny, do školy… Kolik už právě tam bylo hezkých a spontánních rozhovorů! Nebo se svezu autobusem, vlakem. Tam už jsem si taky tolikrát hezky a nenuceně popovídal.

Když jsme byli na poslední diecézní ministrantské pouti, tak jsme jeli s kluky vlakem. A to víte. To bylo „pane faráři“ sem, „pane faráři“ tam… Seděl tam proti mně nějaký člověk a po chvíli povídá: „Vy jste farář?“ Tak povídám, že jo. A on na to: „Víte, já jsem nevěřící, ale já těmhle věcem fandím. Já si myslím, že mladí mají mít nějaké směřování.“ Tak mě to pohladilo po srdci. Aspoň viděl živého faráře. A bez ornátu a bez kleriky.

Vyjít z jistoty kostelů, jít do periferií, do různých nejistot. To je výzva dnešní slavnosti. Mluvili jsme na Hovorech o víře s mladými o Svědcích Jehovových. A jeden z mládežníků, který se fakt dobře orientuje ve své víře, povídá: „Já si to jejich učení nastuduju a pak si s nimi půjdu do Svinova popovídat o tom, co říká Bible doopravdy.“ A pak řekl ještě jednu hezkou myšlenku: „Mně je jich vlastně líto, protože oni nepoznali pravdu, nepoznali Ježíše. Ale tím, že je budeme litovat, tím jim nepomůžeme. Někdo by jim měl ukázat cestu.“ Ne každému bych to samozřejmě doporučil. Na to musí člověk napřed opravdu dobře znát to své a hlavně znát Bibli – v detailech i v souvislostech. Jinak ho utáhnou na vařené nudli! Ale ten synek zná leccos – víc než mnozí dospělí. Tak to mě potěšilo taky. Dal jsem mu knížku o Svědcích Jehovových, ať studuje.

Ale to je výzva pro všechny: Neuzavírat se jenom do kostelů. Mít odvahu v nejširším smyslu slova jít i do periferií a nést tam Ježíše, kterému jsme uvěřili.

Jak? To už si musí probrat s Bohem každý sám…