Dnešní naše zamyšlení bych nadepsal slovy „Zamyšlení kontrastu“. Začal bych jej jedním krátkým citátem:

Vánoce všude!

Vánoce v televizi, na ulicích, na pracovišti, na limonádách. Člověk se málem bojí otevřít sardinky… Hlasatelé v televizi se tváří „svátečně“, z mnohých stran zaznívá, že normální je prožívat vánoční pohodu. Kouzelné Vánoce. Sentiment teče proudem.

Honba za „idylou“ Vánoc přináší své hořké plody. Nervy se napínají. Stres, uštvanost a nervozita dostávají navrch. „Rodinné svátky“ jitří bolest lidí z rozpadlých rodin, lidí opuštěných, lidí nezakotvených. Na vlně Vánoc se vozí obchodníci, politici, zloději… Podoba dnešních Vánoc se tak stává karikaturou Vánoc původních.

Víte, co je paradox? Paradox je, že všichni se na Vánoce těší a přitom víme dobře, kolik lidí se Vánoc zároveň bojí, kolik lidí má někde v koutku své bytosti vytěsněný a třeba nikdy nevyslovený strach z Vánoc. Strach z těch chvil, kdy si budou muset na něco hrát. Strach z těch chvil, kdy si budou muset hrát na to, jak je v jejich rodině i mimo ni všecko krásné a ideální, jak se všichni mají rádi, jak problémy neexistují, jak je všechno v pohodě. A ono se to mnohdy stejně nepodaří. V nejedné rodině to právě během svátků radosti a pohody zaskřípe. Nejednoho člověka leckterý problém „přitlačí“ právě o Vánocích. A tečou slzy.

Ale chci vám nabídnout i jinou zkušenost: Jeden dneska už starý kněz – P. Benedikt Holota – v jedné knížce, kterou vydal, vzpomíná to, jak právě kolem Vánoc v roce 1985 udělal zkušenost – cituji doslova: „poznání vězeňského dvora svého srdce a jeho otevřenosti Bohu.“

Můžeme si představit vězeňský dvůr – ze všech stran zajištěný, obehnaný ostnatým drátem. Není úniku. Jedním směrem ale je otevřený. Je otevřený vzhůru. Je otevřený k obloze, je otevřený slunci.

A jestliže otec Holota říká, že o těch Vánocích před 28 roky udělal poznání vězeňského dvora svého srdce a jeho otevřenosti Bohu, tak tím chce říci asi toto: I to lidské srdce, lidské nitro, celá naše bytost může být obehnaná všelijakými ploty a zdmi, všelijakými ostnatými dráty, všelijakými ohraničenostmi a omezenostmi, trablemi, zklamáními, neúspěchy, strachy, závislostmi, ale i v tom vězeňském dvoře lidského srdce je možný pohled nahoru, pohled k Někomu, kdo nás přesahuje, pohled k někomu, kdo může být takovým sluníčkem do toho vězeňského dvora.

Nelson Mandela – známý černošský bojovník za práva černochů ve své autobiografii vzpomíná na to, jak byl ve vězení, v krutých podmínkách. Lámali tam v nelidských podmínkách vápenec. Po 14-ti letech věznění dostal povolení, že ho může navštívit jeho dcera. Naposledy tu dceru viděl jako malé děvčátko. Když za ním přišla, byla to už dospělá žena, která mu do těch jeho mozolnatých rukou, které 14 let držely jenom lopatu a krumpáč, vložila svoji malou dcerušku – Mandelovu vnučku. Kultura Mandelova kmene zahrnovala i tradici, že vnoučeti vybírá jméno dědeček. Když Mandela držel v rukou to bezmocné děťátko, pohrával si s různými jmény. Nakonec mu dal jméno Zaziwe, což znamená Naděje. Naděje byla právě tím, co Mandelu ani ve vězení neopustilo. Měl před sebou ještě 13 let vězení, ale věřil, že apartheid bude minulostí, že černoši si vybojují svá práva. A to se potom také stalo. Žil nadějí. Zaziwe – naděje ho podpírala.

A to je svým způsobem obrázek doby Starého zákona – doby před Kristem. Věřící lidé žili nadějí, že přijde Vykupitel. Ale byla to jenom naděje. My v době novozákonní máme víc. Ježíš není jenom naděje. On je i skutečnost. Skutečnost na této zemi. Skutečnost v Eucharistii. Skutečnost v našich kostelech, skutečnost v našich svatostáncích, skutečnost při každé mši svaté, skutečnost při každém svatém přijímání. V jedné vánoční písni zpíváme: Místo Betléma pospěšme k oltáři. Ano: Ježíš v těch různých vězeňských dvorech a ohraničenostech lidských srdcí je i nadějí. Ale je nadějí, která je zároveň skutečností. Ježíš v Eucharistii.

Ale chce to jednu věc. Jakou, to bych chtěl přiblížit jedním vánočním příběhem. Vlastně pohádkou. Rozlišujme: To, o čem jsem vyprávěl před chvílí, je skutečnost. Teď opravdu jenom pohádku – ale výmluvnou:

Jedna pohádka vypráví o tom, že když andělé vybídli pastýře, aby se šli poklonit do Betléma Ježíškovi, tak tento zážitek si nechtěla nechat ujít ani zvířátka. Do jeskyně tedy kráčelo velké procesí – nejenom pastýři, ale také ovečky, oslíci, slepice, prasátka, býci – prostě velký zástup. Musím trochu také požalovat, že se před Ježíškem někteří i tlačili a strkali – ale tak už to u zvířátek někdy bývá. To, co uviděli v jeskyni, je okouzlilo. Byli nadšeni, když uviděli děťátko a mladý pár. Byl to obrovský zážitek nejen pro lidi, ale i pro zvířátka, která dávala najevo radost nejrůznějšími zvuky. Když opustili jeskyni, vyprávěli si o tom, co viděli. Oslík řekl: „Byl jsem zcela u vytržení, když jsem stál u děťátka.“ Také ovečky i další zvířátka byly nesmíme šťastné, z toho co viděly. Bylo tu ale malé prasátko, které nebylo nadšené. Všechna zvířátka pronesla nějaký hezký komentář, ale prasátko jenom řeklo: „Vy naděláte! V jeskyni jsem nevidělo nic než bláto, slámu a hnůj, nic víc!“ Prasátko přitom nezdvihlo hlavu, pořád se dívalo do země a proto nemohlo vidět ani nic jiného. Zvířátka řekla prasátku: „No jo, jasně že jsi nic nevidělo, vždyť se pořád díváš do země a hledáš hnůj a bláto. Ale ty jsi mělo hledat dítě!“ Proto se i my musíme dobře dívat, abychom nedopadli jako prasátko. Je třeba pozvednout hlavu a nedívat se jenom dolů, na svoji práci, pozemské zájmy, problémy apod. Jenom ten, kdo umí pozvednout hlavu vzhůru, ten uvidí Ježíše a setká se s Bohem, ve kterém pozná ten největší dar.

Tak to je… A to je moje vánoční přání, abychom od těch různých blát a hnoje, abychom z těch různých vězeňských dvorů uměli zvednou hlavu. Pán Ježíš je. Živý Ježíš v Eucharistii. Je nadějí a je skutečností. A nejenom pro Vánoce…