Vzpomínám si, jak jsme kdysi přibrali mezi ministranty jednoho malého kluka těsně před jeho šestými narozeninami. Byl to fakt borec – v tom nejlepším smyslu slova – natolik, že jsem ho k 1. svatému přijímání pustil už v 1. třídě. Krátce po přijetí mezi ministranty jsme jeli s kluky na několikadenní výlet. Maminka Aleškovi nabalila nějaké kapesné a dala je bohoslovci, aby se o ně staral. Přijeli jsme do Štramberku a Aleškovi se tam na jednom stánku zalíbil krásný pštros – loutka na provázcích. Dal se vodit, uměl zobat. Alešek ho chtěl. Tak mu ho bohoslovec koupil. Stál vcelku dost. Ostatní kluci tam nic moc netratili. Pak jsme dojeli na Svatý Hostýn. Ostatní kluci si kupovali suvenýry až tam. Aleškovi se zalíbila kšiltovka s větrákem. Přišel za mnou, dotáhl mě ke stánku a povídá: „Já by sem to chtěl!“ Tak jsem mu říkal: „Ali, už nemáme penízky, už jsme koupili pštrosa!“ Načež odpověď zněla: „Ale já by sem to chtěl!“ Za chvíli Alešek dotáhl ke stánku bohoslovce: „Ty, Pavle, já by sem to chtěl!“ A bohoslovec mu taky povídá: „Ali, už nemáme penízky, už jsme koupili pštrosa!“ Načež odpověď zněla: „Ale já by sem to chtěl!“ Za chvíli přišel bohoslovec a povídá: „Víš, co mi řekl? Ty, Pavle, víš co? Vrátíme se do Štramberka, prodáme pštrosa a koupíme kšiltovku!“ Tak pak jsme měli veliký úkol cestou domů zpopularizovat pštrosa, aby Alešek nepřijel domů a neřekl, že toho pštrosa vlastně ani nechtěl.

Proč to vzpomínám? Máme před Vánocemi. Bude dobře „zpopularizovat“ Ježíše, abychom – až nám jej živého v Eucharistii Bůh jako nejcennější dar Vánoc nabídne – neřekli (byť „jen“ skutkem), že jej vlastně ani nechceme.

Evangelium připomíná, že Ježíš je Emanuel – Bůh s námi. Bůh se mnou. Bůh se mnou všude a zvlášť tam, kam ho pozvu.

Nechejme se na toto téma povzbudit slovy papeže Františka, která letos řekl na Světovém setkání mládeže v Rio de Janeiro:

Starobylá tradice římské církve vypráví o apoštolu Petrovi, že během Neronova pronásledování křesťanů utíkal z města. Na cestě potkal Ježíše, který kráčel opačným směrem než on, a proto se ho překvapeně zeptal: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš mu odpověděl: „Jdu do Říma, aby mě znova ukřižovali.“ V tu chvíli Petr pochopil, že má Pána následovat s odvahou až do krajnosti, ale zejména pochopil, že na této cestě nebude nikdy sám. Byl s ním stále ten Ježíš, který ho miloval až k smrti na kříži. Ano, Ježíš se svým křížem kráčí po našich cestách a bere na sebe naše obavy, problémy, utrpení, i ta nejhlubší. Ve svém kříži se Ježíš spojuje s mlčením všech obětí násilí, které nemohou křičet, zejména těch, kdo jsou nevinní a nikdo je nebrání. V kříži se Ježíš sjednocuje se všemi lidmi, kteří trpí hladem, ve světě, který si na druhé straně dovoluje přepych každodenního vyhazování tun jídla. Svým křížem se Ježíš spojil s mnoha otci a matkami, kteří trpí, když se jejich děti stávají oběťmi umělých rájů, jakým je droga; ve svém kříži se Ježíš spojuje s těmi, kdo jsou pronásledováni pro náboženské přesvědčení, pro svůj názor nebo jednoduše pro svou barvu pleti. Ve svém kříži se Ježíš sjednocuje se všemi mladými, kteří ztratili důvěru v politické instituce, protože vidí jejich egoismus a korupci, nebo ztratili důvěru vůči církvi, ba dokonce víru v Boha, kvůli nesrovnalostem života křesťanů a služebníků evangelia. Ježíš tolik trpí naší nedůsledností! Na Kristově kříži leží utrpení, lidský hřích, také náš hřích, a Ježíš přijímá toto všechno s otevřenou náručí, nese na svých ramenou naše kříže a říká nám: „Odvahu! Svůj kříž neneseš sám! Já ho nesu s tebou. Já jsem zvítězil nad smrtí a přišel jsem proto, abych ti dal naději a život (srov. Jan 3,16).“

Tak kéž nezapomeneme: Ježíš je Emanuel – Bůh s námi – Bůh se mnou. V radostech, v bolestech, v problémech, v křehkosti, v boji s hříchem. Tím víc je s námi, čím víc mu to dovolíme, čím víc ho pozveme, aby vešel. Pozvěme ho!