I dnes evangelium připomíná sv. Jana Křtitele. Má za úkol připravit cestu Vykupiteli. Je to i náš úkol – zvláště teď před Vánocemi: Připravit cestu, aby živý Ježíš ve svaté Hostii k nám mohl přijít. Bude dobře se u toho trošku zastavit. Protože je nemálo křesťanů, kteří sice věří, sice chodí do kostela, ale u svátostí už hodně dlouho nebyli. Nevnímají svátost smíření a Eucharistii jako důležitý prvek křesťanského života. A on to důležitý prvek je. První část našeho zamyšlení bude spíš pro mladé, druhá část pro všechny.

Hezky to uvádí katechismus YOUCAT pro biřmovance:

Asi si dokážeš představit, co se stane, když na svém počítači po celé měsíce neprovedeš aktualizace. Operační systém se začne zasekávat. Nebo vzniknou nebezpečné mezery v antivirovém zabezpečení. Firewall přestává fungovat. Viry a trojští koně mohou páchat neplechu na tvém harddisku – a nakonec všechna tvoje data zmizí.

„Nepotřebuji žádné odpuštění, a už vůbec ne zpověď“ – toto prohlášení je stejně tak hloupé jako tvrzení: „Nepotřebuji žádné aktualizace. Můj software se bez nich obejde.“

Dalo by se říct, že při stvoření do tebe Bůh vložil úžasný software. Ten ale potřebuje pravidelně aktualizovat. Pokud aktualizace nevyužiješ, i ten nejlepší systém se po čase zhroutí. ZPOVĚĎ – nebo jak se také říká, svátost smířen í- je velkou Boží nabídkou aktualizace.

Často jsme přesvědčeni, že s trochou dobré vůle se sami dokážeme dát do pořádku. Ale to si jen namlouváme! Po x-tém pokusu, jak odstranit své sobectví, to jednoduše vzdáme a obvykle tím jen posílíme svou zlost. Navíc náš hřích ze světa vůbec nezmizel.

A teď jedno přirovnání pro všechny: Slyšel jsem vyprávět, jak se kdysi jeden italský mladík učil malířskému umění. Zamiloval se do maleb Domenichinových. To je malíř, který má opravdu nádherné freskové výjevy. A právě ten mladík chodil do kostela, který si zvlášť vybral a kde byla freska na stropě od Domenichina, a tak si vždycky vzal skicák a dělal si skicy těch maleb. A stále mu to nešlo. Nebylo to dokonalé. Nemělo to punc té kvality, jakou dosahoval Domenichino. A jednou se nad tím tak trápil, že téměř rozerval ten papír, jak na něm dělal ty skicy – v kostele, protože se prostě naštval. A tu za ním přešel takový osmdesátiletý stařík a vzal mu ten uhel z ruky a udělal asi čtyři tahy a bylo to dokonalé. Mladík s úžasem hledí na muže a říká: „Vy jste anděl!“ A on řekl: „Ne. Já jsem Domenichino!“

Tohle je následování Krista. My se můžeme snažit a máme se snažit, abychom se Kristu stávali stále podobnějšími. Jenomže my potřebujeme od Ježíše, aby dotahoval, protože my nejsme schopni dojít takové dokonalosti, jakou on vymaloval. Můžeme-li to tak říct, Ježíš si od věčnosti vysnil naši krásu, ale my k té kráse potřebujeme nechat Ježíše, aby dotahoval, co my neumíme.

A to je to nadějné poselství adventu: Bohu díky za svátost smíření! Protože bez ní bychom opravdu mohli nakonec zlomit sami nad sebou hůl a rezignovat. Mohli bychom říct: „Já ten skicák rozervu, protože to nikdy – NIKDY! – nenamaluji tak dobře jako Ježíš Kristus.“ Ale tady to přece nekončí!