Četl jsem takovou krásnou myšlenku:

Až jednou v honbě za štěstím ho opravdu najdete,
podobně jako stařenka hledající brýle zjistíte,
že vám štěstí sedělo na nose.

Tak nějak na tom asi byl i ten lotr po pravici: Hledal štěstí všude možně, dokonce i ve zločinu a přivedlo ho to až na kříž. Měl Boha nadosah i dřív. Ale nevěděl o tom. Až tam – v úplném závěru jeho života – objevil, že má Boha nadosah a otevřel se mu skutečný ráj.

Každý člověk hledá štěstí. I alkoholik, i drogař, i tunelář, i sukničkář. Ve skutečnosti se tito hledači štěstí ničí a neví, že skutečné štěstí mají nadosah. Podobají se trosečníkovi, který hladovějící a žíznící jásá nad tím, že našel starou popelnici, z jejíhož víka nadšeně líže špinavou vodu a z jejíhož obsahu pojídá plesnivý chléb a obírá zapáchající kost. Obojí jsou pro něho dary zachraňující život. Ale kdyby se podíval kousek dál, nalezl by lidské obydlí, kde by se možná najedl a napil čehosi kvalitnějšího.

Myslím tady na člověka, který se tak nějak těžce rval o život s Ježíšem a řekl opakovaně větu: „Já jsem nikdy neměl Krista poznat. Bylo by to jednodušší.“ A opakovaně dostal odpověď: „Už bys možná nežil. Navezl by ses kdoví do čeho a už bys možná nežil.“

Končí rok víry. Jestli jsme znovu objevili její hodnotu, je to dobře. Mnoho lidí tu hodnotu nezná. Hledají štěstí ve věcech, které je ničí. Nám štěstí sedí na nose a šťastný, kdo to ví. Ať nám na cestách víry Pán žehná…