V závěru církevního roku často čteme z Bible úryvky o „dni D“ – o dni, kdy pomine tato podoba našeho života, kdy pomine tato podoba světa, kdy všechno Bůh přetvoří, přetaví, promění čas ve věčnost. Přiznejme si, že většina z nás tyto chvíle jako „den D“ moc nevnímá. Co cítíme nad Ježíšovými slovy o posledních věcech člověka, o posledních věcech světa? Jak kdo. Jsou lidé, kteří necítí nic, protože tomu nevěří. V našem společenství nad těmi Ježíšovými slovy budeme ale nespíš prožívat buď touhu nebo strach. Nebo obojí.

Je to někdy drama, které se v lidské duši odehrává. Na jednu stranou touha po tom, co nám Bůh připravil, na druhou stranu strach. Ať už strach z bolestí, které často bývají se závěrem života spojeny a které – jak jsme slyšeli i v dnešním úryvku evangelia – budou spojeny s posledními věcmi světa. Možná je to i strach ze samotné věčnosti, otázka, jaká bude moje věčnost, jakou věčnost si připravím.

Pro povzbuzení nad těmito věcmi bych vám dnes chtěl nabídnout tři citáty. Kdo je autorem toho prvního, to jsem nedohledal, ale jsou to hutné myšlenky:

Tak jako zrození člověka je bolestným ale i krásným tajemstvím mezi matkou a dítětem, prostě je to něco bolestného, ale zároveň krásného, tak i smrt či konec světa je bolestným ale i krásným tajemstvím mezi člověkem a Bohem. Je to něco nesmírně bolestného, ale pohledem víry věříme, že je to zároveň i něco úchvatného.

První křesťané nežili strachem. Oni žili touhou. Žili tím velikým Maran atha! – Pane, přijď! Dnes mezi mnohými křesťany převažuje spíš strach z Ježíšova příchodu. Krásně na to odpovídá sv. Augustin:

Co je to za lásku ke Kristu, bojíme-li se, aby nepřišel? Neměli bychom se, bratři stydět? Milujeme a bojíme se jeho příchodu. Milujeme ho pak opravdu? Nebo máme raději své hříchy? Nuže, ty hříchy mějme v nenávisti a milujme toho, který přijde hříchy trestat. Přijde, ať chceme nebo nechceme. Že nepřichází teď hned, neznamená ještě, že nepřijde. On přijde, ale nevíme kdy. Když tě však najde připraveného, nevadí, že to nevíš.

A poslední citát je citát Matky Terezy, resp. citát z knihy Renza Alegri – Matka chudých:

…„Máte strach ze smrti?“ Má otázka Matku Terezu překvapila. Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála.
„Ne, vůbec,“ prohlásila. „Umřít znamená vrátit se domů. Copak máte strach vrátit se domů ke svým drahým? Okamžik smrti nedočkavě očekávám. Tam najdu Ježíše a všechny lidi, kterým jsem se v tomto životě snažila dát lásku. Sejdu se tam s dětmi, které jsem se pokoušela zachránit a které mi umřely v náručí a považovaly mě přitom za svou maminku. Najdu tam všechny chudé, kterým jsem pomohla, umírající, kteří vydechli naposledy v domě, který jsem pro ně v Kalkatě postavila. Budou tam prostě všichni lidé, kteří mi na této zemi byli drazí. Takže to bude nádherné setkání, nemyslíte?“
Oči se jí při těch slovech třpytily překvapivým klidem a štěstím.

Mohou se třpytit i nám. Důvody máme a cestu k vnitřnímu pokoji i tváří v tvář smrti známe…