Unavenost, skleslost, otrávenost – to jsou znaky dnešní doby. Anebo ještě jiné znaky: rozervanost, uštvanost, neklid. My máme dneska s Učící se církví uvažovat nad něčím, co je mezi tím. Máme uvažovat nad nadějí. Víme, že naděje bývá v křesťanském prostředí znázorňována kotvou.

Vietnamský mučedník sv. Pavel Le-Bao Tinh napsal v r. 1843 bohoslovcům kněžského semináře dopis. Když popsal, co všecko ve vězení prožívá (nenávist, mučení, tresty, zlořečení, křivá obvinění, bolest nad rouháním, bolest nad tím, jak Ježíšův kříž leží na zemi pošlapán pohany), tak dodává tato slova: Uprostřed této bouře vrhám KOTVU ŽIVÉ NADĚJE, která je v mém srdci, až k Božímu trůnu. Tam je zdroj naší naděje.

Sv. apoštol Pavel nám dneska ve 2. čtení přeje: „Náš Pán, … který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději, on sám ať vás potěší a utvrdí…“ Tam je zdroj naší naděje a vyrovnanosti. Křesťan, který věří nejenom v Boha, ale který věří také Bohu, ví a prožívá, že Bůh je jistota, že Ježíš nikdy nepřichází pozdě, že není žádné zlo, které by Bůh neuměl přetavit v dobro. Tu naději má dokonce i tváří v tvář smrti. Ví, že smrt není tečka, ale dvojtečka. Ví, že Bůh chce člověku dát všechny prostředky, aby tohoto cíle dosáhl.

Vzpomínám si na rozhovor s jedněmi lidmi, kteří neuměli „zkousnout“ myšlenku sv. Dominika Savia a její aktuálnost i pro dnešní dobu: Raději smrt než hřích. On věděl, že hřích je zlo, že hřích je urážka Boha, že hřích je plivnutí proti nebi, které se vrátí člověku do tváře. Ale věděl taky, že tento život není všecko. Věděl, že smrt není všecko. Dokonce v tom dnešním prvním čtení je řeč o židovské mamince a jejich sedmi synech, kteří pro Boží zákon pokládají život. My jsme z toho úryvku četli jenom krátkou část. Ale kdybychom ho četli celý, tak zjistíme, že maminka dokonce ty svoje syny povzbuzovala, aby tváří v tvář smrti nezradili Boha. Proč je povzbuzovala? No protože měla víru, která byla důvěrou. Měla naději, která přesahuje tento čas. Měla kotvu hozenou až k Božímu trůnu.

Nejenom kotva. Krásným ztělesněním naděje jsou i maminky v požehnaném stavu. Maminka čekající dítě bývá nazývána ženou „v naději“. Ona ví, že ji čeká náročné období plné odříkání a těžkostí a pak bolestný porod. Ale ona ví, že v sobě nese nový život, plod lásky, že ji čeká veliká radost z človíčka, který přijde na svět a kterého si zakrátko ponese ve své náruči. Má naději na veliké věci. Těší se na veliké věci, které jsou před ní, a to jí pomáhá překonávat nesnáze.

Takovou má být i naše naděje, kterou máme v Bohu. Křesťanská naděje – to je důvěrné očekávání Božího požehnání, důvěrné očekávání, že poslední slovo bude mít Bůh, že není těžkost a zlo, které by Bůh neuměl obrátit v dobro. Naděje chrání před rozervaností, uštvaností, neklidem, ale také před otráveností, unaveností, skepsí. Naděje otvírá pokojný, odevzdaný pohled do budoucnosti, proměňuje život v neustálé očekávání. Naděje člověka uschopňuje překonat jakékoliv potíže, přinést jakékoliv oběti pro dobra, která jakoukoliv oběť převyšují.

Naděje je Božím darem. O tuto naději, o tento veliký a důležitý Boží dar prosme pro sebe i pro naše drahé při dnešní mši svaté.