Svatý apoštol Pavel v dopise Timotejovi píše: Oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán! Sv. Pavel tady mluví o apoštolském poslání. Ale klidně ta slova můžeme vztáhnout i na dar víry, kterou neseme: Oživ zase plamen… V evangeliu apoštolové prosí: Pane, dej nám více víry!

Rád bych dnes navázal na zamyšlení minulé neděle. Rozjímali jsme nad bojem o víru. Říkali jsme si, že víra a vztah k Ježíši není něco statického, co by nám jednou provždy spadlo do klína. O víru musíme denně bojovat. Naše víra, náš vztah k Bohu – to je míček na nakloněné rovině. Buď jej nějaká síla tlačí nahoru, nebo to jde dolů. Nemáme vyhráno! Jako den může dobře začít a špatně skončit, tak tomu může být i s vírou člověka. Stává se. Třeba poslední komunistický prezident Československa Gustav Husák – to byl bývalý ministrant.

Jak se to stane, že člověk je dneska nahoře a za nějaký čas je třeba úplně dole? Říkali jsme si: Mnohdy to nebolí. Mnohdy si toho člověk ani nevšimne. Jde dolů nepozorovaně. Milimetr po milimetru ustupuje od ideálů.

Slíbili jsme si, že si dnes řekneme něco o tom, co pro to dělat, aby to s námi před Bohem nešlo dolů, ale nahoru.

To, co je asi ze všeho nejdůležitější, je budovat vztah k Bohu. Kde je vztah, tam je všechno. Na horká kamna mouchy nesedají – jen na studená. Kde je vřelý vztah k Bohu, tam na člověku jen tak nějaké zásadní zlo neulpí.

Odrazovým můstkem k tomu vztahu může být častá myšlenka na to, co všechno od Boha mám, za co mu vděčím, kolikrát mi pomohl, kolikrát mě vyslyšel, kolikrát mě ochránil, třeba i až zázračně.

Velmi v tom budování vztahu pomáhá, když člověk něco konkrétního pro Ježíše dělá. To člověka naplňuje. Je tomu asi podobně, jako když malé dítě drží nebezpečnou hračku. Když mu ji budete násilím rvát z rukou, bude z toho křik. Když ho zaujmete něčím zajímavějším, samo tu nebezpečnou hračku pustí. Když člověka naplňuje štěstí nad tím, co prožívá s Bohem a co pro Boha dělá, nepotřebuje „štěstíčko“ hříchů.

Také moc pomáhá rozumem si ujasňovat věci víry. Když vím, že to, čemu věřím, nejsou bajky, ale že to má rozumový základ, že to je realita, snadněji se pro to rozhodnu.

Další impuls: „Dobíjet baterky.“ Dobrá vůle možná je. Ale jsme slabí. Já i vy. Naše lidská přirozenost je skutečně nakloněná ke zlému. Potřebujeme Boží energii. Máme ji zvláště v modlitbě, ve mši svaté, ve svátostech. Zvláště ve svátosti smíření, která nejenom odpouští hříchy, ale také člověka posiluje. Možná jste také udělali tu zkušenost, že po svaté zpovědi se snadněji proti hříchu bojuje. Samozřejmě Eucharistie – živý Ježíš – ten „dobíjí baterky“ jedinečným způsobem. První křesťané žili z Eucharistie a to jim dávalo sílu až k mučednictví. A to je ideál i pro dnešní dobu: Žít tak a ke svátosti smíření přistupovat tak často, abychom pokud možno při každé mši svaté mohli jít ke svatému přijímání. V něm Ježíš sám nese a zvedá člověka.

Když už jsme u svátostí: Je dobré k přípravě ke svátosti smíření používat zrcadlo svědomí – otázky podle Desatera, jak jsou třeba v kancionálu. Udržuje to svědomí v citlivosti.

Zvláště pokud člověk má s nějakým hříchem trvalejší problém, je dobré ve svátosti smíření hledat konkrétní řešení. Jsou cesty, jak z hříchu ven. Je dobré o nich vědět, radit se o nich, sledovat růst.

Také je dobré – pokud se už hřích stal – hned ho litovat, hned obnovit předsevzetí. Můžeme tomu říkat „vyblít jed“. Když člověk sní něco jedovatého a hned to vyzvrací, možná se neotráví. Ale čím déle jed v těle zůstane, tím hůř. Když člověk hned lituje hříchu, hned obnoví předsevzetí, má velikou naději, že zlo na něm neulpí. A naopak: Když zlo v sobě nechá, když „to nebude řešit“ bude zlo zapouštět kořínky a člověka ničit.

Je také dobré znát nebezpečí a vyhýbat se jim. Zvláště pokud má člověk trvalejší problém s nějakým hříchem, je dobré vědět, kdy, za jakých okolností k tomu hříchu dochází nejčastěji, jaké okolnosti jsou pro něj nebezpečné. Kdo hledá nebezpečí, zahyne v něm. A opačně: Kdo se vyhýbá nebezpečím, snadněji obstojí.

Moc dobré je vyhýbat se zahálce, být nějak aktivní. Zahálka je matka neřesti.

No a pak také posilovat odvahu nebýt tuctový, plout proti proudu. Někteří lidé si omlouvají hříchy tím, že říkají: „To přece dělají všichni!“ Často mladým lidem říkám: Pokud je pravda to, čemu věříš, tak za tím půjdeš, i kdyby jsi zůstal na celém světě sám.

Je tolik cest k naplnění slov svatého Pavla, která zazněla v dnešním druhém čtení: OŽIV ZASE PLAMEN BOŽÍHO DARU, který ti byl dán. Netýká se to pouze apoštolského poslání, ale i naší víry, našeho boje o víru.

Která z těch cest se dneska zachytila v mém srdci? Kterou z těch cest přijmu jako výzvu?