Otevíráme si teď o nedělích ke druhému čtení na pokračování list neboli dopis, který napsal sv. apoštol Pavel svému žáku Timotejovi. Dnes v něm zaznívají tato důležitá slova, tyto důležité výzvy: Boží muži, USILUJ o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře BOJUJ o víru, ZMOCNI SE věčného života.

Boj o víru – to je téma, které dneska máme s Učící se církví otevřít i my. Usiluj, bojuj, zmocni se! To jsou slova, která připomínají, že víra není něco statického, co člověku jednou provždy spadne do klína. Víra a vztah k Bohu je něco, o co je třeba stále usilovat, stále bojovat.

Mladým lidem často říkávám, že se podobáme míčku na nakloněné rovině. Představme si nakloněnou rovinu a na ní třeba pingpongový míček. Ten míček na ní nezůstane na místě. Buď ho nějaká síla tlačí nebo táhne nahoru, anebo ponechán sám sobě klesá dolů.

Tak je tomu s naší vírou. My nemůžeme s vírou a se vztahem k Bohu zůstat na místě! Buď nějaká síla nás bude ve víře a ve vztahu k Bohu posunovat nahoru, anebo ponecháni svým lidským sklonům budeme klesat dolů. (Technik by možná řekl, že bychom na tu nakloněnou rovinu mohli třeba „klepnout“ nějakou zarážku. Na tu přirozenou nakloněnou rovinu určitě. Ale ve víře, ve vztahu k Bohu zarážka neexistuje. Buď stoupáš nebo klesáš.)

Co to je ta síla, která člověka tlačí nebo táhne ve víře, ve vztahu k Bohu nahoru? Tou největší silou je Bůh sám. On má cesty k lidskému srdci. A leckdy opravdu nečekaně člověka osloví a ujme se ho a posune ho nahoru. Boží milost nepochybně předchází naše úsilí. Ale na druhou stranu Bůh se nevnucuje, nevlamuje. Jsou to určitě i ty naše lidské síly, to úsilí, ten boj, které nás otvírají síle Boží.

Samozřejmě pro dítě tou silou, která ho ve víře tlačí nahoru, jsou také rodiče. Potom ale přijde důležité období dospívání, kdy rodiče už tak velký vliv na víru mladého člověka nemají. Člověk se ve víře a ve vztahu k Bohu musí postavit na vlastní nohy. A tehdy se mladý člověk buď otevře osobní víře, osobnímu vztahu k Bohu a „zabere“, začne usilovat, bojovat a tlačí se k Bohu a Bůh ho táhne, anebo se ten mladý člověk uzavře Bohu, zůstane jenom se svojí lidskou přirozeností, a jde dolů. Dětskou víru ztratí a víru dospělou nezíská.

Ale i když to člověk v období dospívání ustojí, ještě nemá vyhráno. O pravdivou víru, o pravdivý vztah k Bohu musí stále usilovat. A buď stoupá nebo klesá. Na místě nezůstane.

Co je veliké nebezpečí – to je nebezpečí postupného, téměř nepozorovatelného úpadku. Totiž když je člověk na nějaké výši a udělá nějaký „kopanec“, může mít ještě sílu se od dna odrazit zpátky tam, kde byl. Horší je, když člověk jde dolů nepozorovaně. Ono to nebolí! O to těžší pak může být dostat se po té nakloněné rovině zpátky nahoru. Vypráví se taková hezká poučná historka, jak se ďáblové sešli u Lucifera, aby mu podali výroční zprávu, jaký největší kousek se jim podařil za posledních deset let. Přišel jeden a povídá: „Potopil jsem loď plnou katolíků. Nezachránil se ani jeden!“ A teď slyší odpověď: „Troubo, ale byl mezi nimi kněz. Dal jim rozhřešení a všechny duše jsou v nebi!“ Přišel druhý a povídá: „Poštval jsem na karavanu katolíků dravou zvěř. A kněze mezi sebou neměli. Ještě teď je to místo bílé od jejich kostí!“ A slyší odpověď: „Troubo, kněze mezi sebou neměli ale všichni stačili vzbudit dokonalou lítost z lásky Bohu. Všechny duše jsou v nebi!“ A přišel třetí a říká: „Deset let jsem pokoušel jednoho člověka. Žádné šoky, pomaličku, postupně jsem ho otupoval, odváděl od ideálů, nepozorovaně jsem ho táhnul dolů. Krůček po krůčku, milimetr po milimetru. Včera ten člověk zemřel. Je náš.“ A peklo se radovalo.

Tak bychom se mohli ve chvilce ticha podívat na ten svůj míček na nakloněné rovině. Kde jsem byl ve víře, ve vztahu k Bohu před dvěma roky, před pěti roky, před deseti roky, před padesáti roky? Kde jsem dneska? Výš? Níž? Indicie jsou: moje modlitba, moje úsilí o obyčejnou lidskou kvalitu, moje setkávání s Ježíšem při mši svaté, jak často a jak opravdivě přijímám sv. smíření a Eucharistii… Kde jsem byl před dvěma roky, před pěti, před deseti, před padesáti? Kde jsem dnes? Možná si uvědomíme, že v porovnání s minulostí jsme dnes výš – a třeba i hodně výš. To bude radost a výzva k vytrvání v boji. Možná si uvědomíme, že v porovnání s minulostí jsme dnes třeba níž, třeba i hodně níž. Možná jsme si toho ani nevšimli. Ani to nebolelo. To poznání může být pro někoho i šokem. Ale i ten šok může být výzvou. Výzvou bojovat, usilovat, zmocnit se, tlačit to nahoru. Jak konkrétně – to si řekneme příště.