Slyšel jsme takovou pěknou úsměvnou historku: Jde babička se svým vnoučkem kolem kostela, kostel je otevřený, tak babička rozhodne, že se půjdou na chvíli dovnitř pomodlit. Babička hledí ke svatostánku a modlí se. Vnouček zatím hledí na plápolající věčné světlo u svatostánku. Za chvíli se nakloní k babičce a říká: Babi, a kdy se rozsvítí zelená, abychom už mohli jít domů?

Nejen malé děti. Jsou na tom podobně i někteří dospělí. Říká se, že i pro některé dospělé ta nejočekávanější věta celé mše svaté je, když kněz řekne: „Jděte ve jménu Páně!“ Okamžitě je ta věta proměněná ve skutek.

Nicméně není to problém pouze naší doby. Je to problém velice starý. Slyšeli jsme to i v dnešním 1. čtení. Bylo vzato z knihy proroka Amosa, a víme, že Amos žil ještě v době starozákonní (době před Kristem). Už tento prorok píše: „Říkáte: Kdypak už bude po slavnosti novolunní, abychom mohli prodávat obilí, kdypak už bude po sobotě (židé slavili jako sváteční den sobotu), abychom mohli otevřít sýpky,…“ Sváteční den už někteří lidé ve Starém zákoně vnímali jako ztracený čas.

A dneska víme, že to je podobné. Ano, jsou křesťané kteří slaví neděli krásně: v objetí Božím i v objetí nejbližších. Ale kolik je těch, kteří berou sváteční den jako nutné zlo! A pokud opravdu ještě světí sváteční den odpočinkem a účastí na mši svaté, někteří jsou z toho celí nesví a čekají, až skončí neděle, aby – jak říkají – mohli začít dělat něco pořádného. To v tom lepším případě. V horším případě i mnozí křesťané nesvětí sváteční den, setkání s Ježíšem při mši svaté berou jako zbytečné, dělají v neděli fušky, dohánějí v neděli, co nestihli přes týden… Chtějí nějak opravit Boží řád – vylepšit, přizpůsobit, „optimalizovat“. Jako by chtěli říct: Bože, ty tomu nerozumíš, dneska je jiná doba…

Ale Bůh ví, co potřebujeme, na co jsme stavěni. A proto nám to nabízí a dokonce přikazuje. A mít představu, že my si ten řád, který Bůh nám dal, sami nějak vylepšíme, že v neděli doženeme to, co nestihneme přes týden – to je sebeklam. Často říkávám mladým ve škole: Projděte se třeba někdy v létě kolem zahrad. Poznáte rozdíl mezi zahradou, kde se v neděli pracuje a kde se nepracuje? Nepoznáte! Nebo když přijdete k někomu na návštěvu: Podívejte se, jestli poznáte rozdíl mezi domácností toho, kdo v neděli pracuje a toho, kdo neděli světí! Nepoznáte rozdíl! To my si jenom tak myslíme, že něco doženeme, vylepšíme, tím, že porušíme Boží řád. Ale skutečnost je jiná: Nedoženeme nic. Akorát budeme ubití, neodpočatí, nervózní, nevlídní, nevýkonní. I mašina se musí občas vypnout. A my nejsme mašiny. Aby člověk mohl dávat, musí čerpat. I s autem musím občas k benzinpumpě. Ano – zdržím se tím. Ale právě proto, že jsem se zdržel, tak jedu. Jinak – když se nezdržím – pojedu, až dojedu. Člověk, který v neděli odpočine, nabere sil, v pondělí „jede“ úplně jinak! A zvlášť když člověk odpočine nejen fyzicky a psychicky, ale když nechá také odpočinout svoji duši a dovolí jí načerpat u Boha ze setkání s ním při mši svaté a zvlášť ze svatého přijímání. Takový člověk pak do pracovního týdne vstává úplně jinak. A funguje úplně jinak! V jedné veršované modlitbě jsou tato slova:

Jako dítě v klíně matky
utiší se duše má,
dotekem tvým uzdravená,
šťastná. Pane, že tě zná…

Kéž to po dobře prožité neděli může říct každý z nás…