Vidíme v evangeliu, jak Ježíš učí. Otázkou je, kolik si z toho ti hosté ve farizeově domě odnesli. My v těchto dnech také myslíme na ty, kteří budou učit i na ty, kteří se budou učit.

Víme, že když se člověk učí cizí jazyk, tak už v prvních lekcích každé učebnice jsou tato slovíčka: „Děkuji“, „prosím“, „promiň“ a „mám tě rád“. Základní slovíčka v komunikaci mezi lidmi. I děti vědí, co znamená slovíčko „sorry“, „please“, „danke“, „spasibo“, „i love you“.

A nejde jenom o hodiny cizího jazyka. Učí i rodiče, když dítě přechází od žvatlání k prvním slůvkům: Nejenom „mama“ a „tata“. Už ve velmi útlém věku často rodiče připomínají: „Když něco dostaneš, co řekneš?“ Když dítě provede něco, co nemá: „Odpros, omluv se!“ Když dítě něco chce: „Popros!“ Trpělivě je to rodiče učí. Když si dítě tato slova neosvojí, bude jeho život nějakým způsobem deformovaný, neúplný. Stejně tak rodiče i děti vědí, jaké to je, když jeden druhému řekne: „Mám tě rád! A já tě mám taky moc rád!“

Je zajímavé, že i církev, když učí modlitbě, komunikaci s Bohem, tak učí, že modlitba se skládá z těchto 4 slov: „Děkuji“, „prosím“, „promiň“ a „mám tě rád“.
Děkuji – modlitba díků.
Prosím – modlitba prosby.
Promiň – modlitba lítosti, smíru.
Mám tě rád – vyznání lásky, modlitba chvály.

Každý věk má svoje ukazatele vývoje. Kdyby dítě v určitém věku, třeba v 5 letech, neumělo říct „Děkuji“, „prosím“, „promiň“, „mám tě rád“, bylo by to znamení určité opožděnosti. Můžeme tady myslet na náš národ, ve kterém se většina lidí považuje za nevěřící či spíše nevěřící. Kolik je v našem národě lidí, kteří Bohu nikdy neřekli: „Děkuji“, „prosím“, „promiň“, „mám tě rád“! Když dítě nemůže říct „tati“, „mami“, takové dítě nazýváme sirotkem. Kolik je v našem národě sirotků, kteří žijí bez Boha! Neodsuzujme je! Sirotky neodsuzujeme. Nemusíme je ani litovat. Spíš jde o to jim pomoct. Přiblížit jim milujícího Boha. To se jich může hmatatelně dotknout.

A tak chci zase poprosit: Přihlaste do náboženství i do všech těch kroužků, které ve farnosti jsou, svoje děti i svoje vnoučky. Třeba i ty nepokřtěné – duchovní sirotky. Uvádějme je do vztahu s Bohem. Učme je těm základním slůvkům: „Děkuji“, „prosím“, „promiň“ a „mám tě rád“. Když děkujeme, když vyznáváme Bohu lásku, je to záležitost pohody, vděčnosti. Když prosíme, je to často drama, bušení na dveře. To se Bohu líbí: Silná víra, která se domáhá vyslyšení. Když Boha odprošujeme, když se s ním smiřujeme, to jsou nádherné příběhy osvobození z různého balastu, který si člověk na sebe navěšel. Dopřejme dětem, dopřejme mladým i v tomto školním roce prožívat toto dobrodružství s Bohem. Učme je v dnešní době mobilů, kdy děti i víckrát za den mohou zavolat rodičům, že mobilem svého srdce mohou také i víckrát za den zavolat Bohu. Učme je, že i Bůh se touží dovolat, že má mnoho dobrého, mnoho důležitého, co nám chce říct. Jen je důležité, aby ten mobil našeho srdce nebyl nedobitý a vypnutý, aby se Bůh mohl dovolat.

Pozvání k tomuto dobrodružství s Bohem je tady i v tomto školním roce…

(podle myšlenek biskupa Josefa Hrdličky)