Vypráví se takový hezký vtípek, jak se dcera vrátí z prvního rande celá rozčarovaná a povídá: „Maminko, představ si, že ten můj Franta je úplný ateista. On nevěří v nic. Ani v peklo. Já nevím, jestli si ho mám vzít…“ A maminka na to: „Jen si ho, holka, vezmi. Však my mu už spolu předvedem, co je to je to peklo…“

Otázkou je, zda-li v peklo věříme my. Nemyslím to pohádkové s kotly a vidlemi. Ale skutečné – věčné odloučení od Boha, od našich drahých, věčné trápení…

Není ta otázka tak úplně „od cesty“. Dneska totiž i mezi křesťany se objevuje nebezpečný jev – snaha popřít peklo. Buď říct, že peklo neexistuje, že Ježíš jen tak jaksi pedagogicky „strašil“, aby lidi nežili moc špatně, anebo říct, že peklo sice existuje, ale je prázdné.

Co učí Ježíš? Ježíš na mnoha místech evangelia mluví o pekle, o pláči a skřípání zubů, o věčném zavržení, o věčném trápení, o neuhasitelném ohni. Ježíš na člověka „nehraje habaďury“. A jestli o tom mluví tolikrát… O čem vy, maminky a tátové, mluvíte dětem tolikrát? O hloupostech? Naopak: O tom, co je důležité, co je naléhavé. Jestli Ježíš mluví tolikrát o pekle, tak o tom mluví proto, že to je naléhavé, že to je realita. Děsivá realita, která nás může potkat a před kterou nás chce Ježíš uchránit. Takže peklo je. To je Ježíšovo slovo.

A jestli je peklo prázdné? Někteří lidé to říkají. Naznačuje to třeba i velký teolog Hans Urs von Baltazar. Říká: „Nemůžeme tvrdit, že peklo je prázdné, ale můžeme, a snad bychom i měli, v to doufat.“ Já si dovolím s tou myšlenkou nesouhlasit. Pán Ježíš i v tom dnešním úryvku evangelia říká: „MNOZÍ se budou snažit vejít, ale NEBUDOU MOCI.“ To je Ježíšovo slovo. A Ježíš nehraje habaďury!

Koneckonců i Panna Maria ve Fatimě – a to zjevení je církví uznané, církev o něm řekla, že neobsahuje nic, co odporovalo Božím pravdám – když ukázala dětem vizi pekla, řekla jim: „Tam přicházejí hříšníci, za které se nikdo nemodlí, nikdo neobětuje.“ Neřekla, že „ta možnost je“. Řekla, že tam PŘICHÁZEJÍ hříšníci.

Stejně tak polská mystička sv. Faustyna Kowalská, která byla vyvýšena na oltář a kterou papež Jan Pavel II. prohlásil za svatou, ve svém Deníčku – v knize, která má církevní schválení, o které tedy církev také prohlásila, že v ní není nic, co by odporovalo Božím pravdám – uvádí asi tuto myšlenku: Ano, Bůh ještě i ve chvíli umírání dá duši možnost lítosti, pokání, obrácení a mnohé duše toho skutečně využijí. Ale jsou duše, které jsou tak „zasekané“ ve zlu a v odporu k Bohu, že ani tuto možnost nevyužijí a vědomě si zvolí peklo. Neříká, že „ta možnost je“. Říká, že jsou takové duše.

Přání je otcem myšlenky. Nepochybně by mnohým lidem vyhovovalo, kdyby peklo neexistovalo nebo kdyby bylo prázdné. Vypadá to ale tak, že tomu tak není. A tak nezbývá než přijmout myšlenku dnešního 2. čtení: „Posilněte ochablé ruce a klesající kolena.“ Také Ježíšovu výzvu: „Usilujte, abyste vešli…“ Je o co usilovat.

Právě ty fatimské děti, kterým Maria ukázali kratičkou vizi pekla, pak říkaly, že kdyby jim Maria neslíbila, že budou spaseny, tzn. kdyby je nechala jen v nejistotě, po tom, co viděly, umřely by hrůzou. Na druhou Sv. Pavel říká, že „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co všechno Bůh připravil těm, kteří ho milují“. Nemůžeme víc získat a nemůžeme víc ztratit. Stojí za to o to bojovat. Ať nám zní v srdcích dnešní Ježíšovo slovo: USILUJTE…!