Pán Ježíš mluví v evangeliu o ohni, který přišel vrhnout na zem. Můžeme v něm vnímat oheň Ducha svatého, oheň vztahu s Bohem. My víme z obyčejné lidské zkušenosti, že oheň může hřát, ale může člověka i pálit. A to platí nejenom o přirozeném ohni, ale i o ohni Ducha svatého, o ohni vztahu s Bohem. My většinou vnímáme, jak ten oheň víry hřeje, jak člověka naplňuje. Ale on může skutečně i pálit. Je dobré o tom vědět a je dobré být na to připravený a je dobré se toho nebát.

Snad to trochu lépe pochopíme na osudech proroka Jeremiáše, o němž jsme slyšeli v dnešním 1. čtení. Bůh Jeremiáše povolal jako mladého chlapa. Mladý člověk plný touhy po štěstí, po harmonii, po naplněném životě. A Bůh ho povolal k velice nesnadnému úkolu. Měl jít a hříšným lidem jeho vlastního národa zvěstovat záhubu. Bůh dokonce Jeremiášovi přikazuje, aby se nemodlil za svůj národ. Říká mu: „Nemodli se za ten národ, já tě nevyslyším!“ Jeremiáš dostává za úkol veřejně před lidmi rozbít hliněný džbán na znamení, že podobně Bůh roztříští a zničí hříšný národ. Lidi nezajímá, že Jeremiáše poslal Bůh. Jeremiáš je svým národem považován za zrádce vlastního národa. Nepřátelé ho pronásledují, lid se mu vyhýbá, vysmívá. Jeremiáš prožívá duševní mučednictví.

Před 2 týdny jsme si řekli, že různé ty těžkosti a zkoušky mohou být prostředky, kterými si Bůh člověka už tady na zemi čistí, aby ho jednou na věčnosti mohl přijmout a odměnit. Ale někdy jde Bůh ještě dál: Někdy Bůh posílá zkoušky – ten oheň, který nejenom hřeje, ale i pálí – ne jako prostředek očisty, ale jako znamení Božího vyvolení.

Samozřejmě nemusí to být vždycky v tak extrémní podobě jako u Jeremiáše. Takové povolání je svým způsobem výjimečné. Ty podoby pálení toho ohně, který Ježíš přinesl, ty mohou mít daleko méně dramatický rozměr: Já myslím, že každý, kdo to s Bohem myslí vážně, kdo má Boha fakt rád, koho Ježíš uchvátil, tak zakouší v sobě takový ten oheň – to vnitřní pálení nenechat si pro sebe, co člověk nese ve svém srdci, dát to dál. Ta touha může opravdu člověka až pálit. Nebo jiná podoba: Když hřeší člověk, kterému je „Bůh ukradený“, tak většinou ho to ani nějak nepálí. Může pít hřích jak vodu. Když ale člověk, který má Boha fakt rád, zhřeší, jak to dokáže pálit, že poranil ten vztah s Bohem! Nebo když člověk, který je fakt plný toho Božího ohně, vidí, jak někdo z jeho blízkých, z jeho přátel, možná i z jeho dětí a vnoučat, z těch nejbližších opouští Boha, jak vzdává ideály, jak se vyhýbá Bohu, jak se vyhýbá svátostem, jak volí hříšný způsob života, jak to dokáže v nitru pálit! To je to rozdělení v rodině, o kterém mluví Ježíš v dnešním evangeliu. Jestli mě to nepálí, že moji drazí, moji blízcí, mnohdy ti nejbližší, lidé, na kterých mi záleží, bloudí, tak asi zájmy Ježíšova Srdce mými zájmy moc nejsou. Ale jestli zájmy Ježíšova Srdce jsou i mými zájmy, tak mě to bude pálit a budu moc toužit pomoct těm lidem.

Ježíš říká: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem a jak si přeji, aby už vzplanul.“ Tak Tě, Ježíši, prosíme, vrhni ten oheň i mezi nás! Ať se těšíme z toho, jak ten oheň hřeje. A ať se nebojíme toho, že může i pálit. Ono totiž právě to pálení může být tak požehnané, očišťující, inspirující, uvádějící do pohybu…