To dnešní evangelium začíná zase tak nádherně: „Neboj se, malé stádce!“

My máme v církvi takový až nešvar, že se pořád počítáme: Kolik nás chodí do kostela, kolik jsme měli křtů, kolik bylo svateb, kolik prvních svatých přijímání, kolik biřmování… A přitom ty počty mohou být tak zavádějící! Vzpomínám si na doby, kdy bylo těch křtů a svateb poměrně dost. Ale bylo taky mezi nimi tolik plytkosti! Vzpomínám si na jednoho tatínka, jak mi při přípravě na křest seděl málem zády ke mně: Jeho to nezajímá. On chce mít děcko pokřtěné a víc ho nezajímá! Naštěstí to zajímalo aspoň jeho ženu, takže naděje na křesťanskou výchovu tam byla. Vzpomínám si na to, jak někteří snoubenci, když měli jít na přípravu k manželství, tak si před svými vrstevníky dělali legraci, že „jdou na školení“. Dnes i těch křtů a svateb v naší zemi ubývá. Ovšem pozor! Ubývá počtů, ale přibývá opravdovosti. Markantně vnímám – alespoň v naší farnosti – že je už jen velmi málo případů, kdy někdo přichází jen z prázdné tradice, jen proto, že „to tak u nás vždycky bylo“ nebo proto, že to chce babička. Drtivé procento těch kdo přicházejí, je neseno opravdovostí, mnozí z nich skutečně poctivě žijí s Ježíšem. A to je veliká hodnota! Nejde o kvantitu, ale o kvalitu.

Může nás pohladit po srdci, že i sám Ježíš s malými stádečky počítal. To dnes v evangeliu jasně zaznívá. Ježíš byl Boží Syn a zdaleka neoslovil všechny. To bylo možná pár procent. Podobně sv. Pavel píše v jednom ze svých listů: „Pro všechny stal jsem se vším, abych zachránil ASPOŇ NĚKTERÉ“.

My bychom možná toužili, aby nás bylo hodně, abychom „byli někým“, abychom měli jméno, abychom byli bráni vážně, abychom byli v úctě. A možná s touto touhou může jít ruku v ruce i pokušení právě proto si to tak nějak zlehčit, snížit laťku, nebýt tak úplně tou Ježíšovou ovečkou, ale i tak trochu si „zavýt s vlky“. Kterýsi starý duchovní autor vyjádřil kdysi krásnou myšlenku, že ovečka, byť slabá, má ochranu pastýře. Jestliže přestaneš být ovečkou a staneš se vlkem, tu ochranu ztratíš. Pastýř vlky nechrání.

My bychom možná toužili, aby nás bylo hodně, abychom „byli někým“, abychom měli jméno, abychom byli bráni vážně, abychom byli v úctě. V jakém kontrastu s tím je obraz poslední knihy Nového zákona – knihy Zjevení sv. apoštola Jana. Tam je obraz 24 starců, kteří před trůnem a před Beránkem sundají s hlavy svoje koruny, položí je k trůnu a klanějí se tomu, který na trůně sedí. To je obrázek křesťanů této země 21. století: Shodit s hlavy všechny ty koruny, všechny ty touhy po masovosti, po poctách, po pompě… Křesťan 21. století bude jen tím, čím je. Ale to není málo!

Vzpomínám si, že když jsem jako kněz měl obavu jít do bývalých Sudet, kde těch věřících je málo, jeden spolubratr mi tehdy řekl asi tuto myšlenku: „Neboj se, biskup tě nepošle nikam, kde bys neměl co dělat. Takový luxus si biskup dovolit nemůže.“ A když jsem pak 7 let prožil právě v oblasti bývalých Sudet, byla to pravda: Věřících tam nebylo tolik, jak jsem byl dříve zvyklý. Ale setkával jsem se s tak nádhernými i potřebnými dušemi! A práce bylo tolik, že ji otec biskup nakonec rozdělil mezi dva kněze.

A tak i my: I když nás bude málo: Nebudeš nikde, kde bys nemohl žít s Ježíšem. A budeš mít kolem sebe i stejně smýšlející lidi. A to není málo!

Ať nám rezonuje v srdci ono Ježíšovo veliké: Neboj se, malé stádečko! Otec rozhodl že VÁM dá království…