Nepochybně jsme už mnohokrát někomu přáli ke svátku či k narozeninám. Určitě hodněkrát bylo ke svátku či k narozeninám přáno nám. Co si lidi nejčastěji přejí? „Hlavně to zdraví!“ Zdraví je velký dar! Nejvíc to chápe ten, komu se tohoto daru nedostává.

Musím ten dar pomaličku objevovat i já. Kdysi když někdo přede mnou přával „Hlavně to zdraví!“ tak jsem na to říkával: „Hlavně zdraví duše!“ Ale když mě už víckrát zdravotně pořádně něco „skříplo“, tak jsem tu svoji poznámku změnil. Když někdo přeje „Hlavně to zdraví!“ tak dnes jen dodávám: „Zdraví duše i těla!“ I to zdraví těla je obrovský dar a není samozřejmostí. Přejme si ho a vyprošujme si ho. Ale nezapomínejme přitom i na to zdraví duše. A přejme ho a vyprošujme ho zvláště tam, kde se ho lidem nedostává. Jak to na jednom místě v evangeliu připomíná i sám Ježíš: Co by to pomohlo, kdybychom i se zdravýma rukama, nohama, očima, byli zavrženi a vydáni věčnému trápení?!

Ale pojďme dneska spíše k té otázce obyčejného lidského zdraví. „Hlavně to zdraví! Zdraví duše i těla!“ to je hezké přání. Nicméně z životopisu sv. Dona Boska se zachovalo jedno ještě krásnější a hlubší přání. Sv. Don Bosko jednou své mamince řekl: Nepřeji ti zdraví, štěstí, ani dlouhý život. Přeji ti, ať se na tobě naplní Boží vůle. To jsou silná slova. Někdy je to těžké přijmout. Ale není pro člověka nic lepšího, než Boží vůle. Protože jeho vůle vychází z lásky k člověku – z ničeho jiného.

A přesto. Kolik lidí se ptá: „Co jsem komu udělal, za co mě Pán Bůh trestá?!“ Sv. apoštol Pavel trpěl taky a trpěl hodně ve svém životě. Ale pochopil jednu věc a tu nám jako odkaz zanechal v listě Kolosanům. Slyšeli jsme to v dnešním 2. čtení: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho tělo, to je církev.“

My víme, že když se modlíme, můžeme se modlit za někoho. Můžeme tu modlitbu za někoho obětovat. A můžeme tak někomu významně prospět. Ale nevím, jestli je nám jasné, že i všecky kříže, bolesti, nemoci, utrpení, všecko to, co v nejširším smyslu slova bolí, můžeme také za někoho obětovat a tomu člověku tak významně pomoct. Zvlášť když modlitba je podepřena utrpením a ta modlitba s utrpením je za někoho konkrétního obětovaná, to je nesmírná hodnota.

Gaston Courtois ve své knížce Když Pán promlouvá k srdci zachycuje i tyto myšlenky, které mu Bůh vnukl při rozjímavé modlitbě: Jestliže chci, aby ses podílel na mém utrpení, je to proto, abych ti dovolil účinně pracovat na obrácení, očišťování a posvěcování mnoha duší spojených s tvou duší. Potřebuji Tě a je normální, že v této záslužné fázi tvého života, která ostatně je pomíjivá, by ses mohl takto podílet na mém vykupitelském díle. To jsou nejplodnější hodiny tvého života. Na zemi není nic plodného bez pokorně přijaté bolesti, trpělivě snášené se mnou. Ti, kteří trpí v jednotě se mnou, jsou prvními misionáři světa. Když Panna Maria ve Fatimě ukázala dětem vizi pekla, řekla jim: „Tam přicházejí hříšníci, za které se nikdo nemodlí, nikdo neobětuje.“ A ty děti byly ochotné přinést jakoukoliv oběť, jenom aby ti ubozí hříšníci byli zachráněni.

Když olomoucký otec arcibiskup byl kdysi v jedné farnosti navštívit nemocné, kteří se za svoji farnost obětovali, pokleknul u jejich lůžka. Vyřiďte, prosím, moje pozdravy nemocným a nemohoucím, které máte ve svých rodinách. Vyřiďte jim, že oni jsou drahokamem svých rodin i farnosti. Vyřiďte jim moji prosbu, ať se za své rodiny i za naši farnost nejen modlí, ale ať za ně obětují i svoje nemoci, svoje utrpení. Možná někteří ani netuší, jak velkým požehnáním se tak pro svoji rodinu, pro svoji farnost mohou stát.

A pokud jde o nás… Když zdraví funguje, je to dobře. Ale když nefunguje, zdaleka to nemusí být Boží trest. Může to být Boží pozvání: Nabídni to, obětuj to za někoho, na kom ti záleží. Obětuj tu bolest za svoje děti, vnoučata, zvlášť za ty, kteří bloudí, obětuj to za hříšníky, jejichž věčnost je ohrožena. Možná ani netušíš, jak jim tak můžeš být prospěšný, být prospěšná…