I dnes zaznívá v evangeliu citace největšího přikázání: Miluj Boha celým srdcem, celou duší, celou silou, celou myslí. A pak bližního jako sebe.

Slyšel jsem, jak jedna skupina vdaných žen se zúčastnila semináře s názvem „Kolik lásky je ještě ve vašem manželství?“ Nejdřív měly za úkol říct, jestli ještě mají rády svého muže. A všechny tvrdily, že ano. Další otázka byla, kdy mu to, že ho mají rády, řekly naposled. Některé se dušovaly, že včera, jiné říkaly, že před měsícem, jiné si to už ani nepamatovaly. Pak dostaly za úkol napsat manželovi krátkou SMS s textem: „Miláčku, miluji Tě!“ Tady jsou některé reakce jejich manželů:

• Já tebe taky! (Tato odpověď se bohužel vyskytla pouze jednou.)
• ?????
• Kdo je tam?
• A to je zas co? Opět jsi poškrábala auto?
• Nevím, co jsi udělala, ale tentokrát ti to už neodpustím.
• Nehraj to na mě a napiš rovnou, kolik zase chceš.
• Prosil jsem tě, abys už nepila. Jestli s tím nepřestaneš, odejdu.
• Až zjistím, komu byla tato zpráva určena, tak ti garantuji, že ho zabiju!

Možná se tomu smějeme. V životě to tak úsměvné už nebývá. Ano, je mezi manžely láska, která roste, ale je mezi manžely i láska, která ochabuje, umírá. Někdy je opravdu na místě otázka: Kolik z toho, co bylo mezi manžely v jejich svatební den, ještě zůstalo? Co se to s láskou stalo? Kde se láska ztrácí? Láska se ztrácí tam, kde se nepečuje o vztah. Láska se ztrácí tam, kde se zakoření rutina.

Můžeme tyto myšlenky promítnout i do oblasti lásky mezi člověkem a Bohem. Možná si vzpomeneme na náš „svatební den“ s Bohem. Nemusel to být den. Mohlo to být celé životní období, kdy si člověk poprvé uvědomoval, jak je to fajn, že je věřící, jak je šťastný s Bohem. Já si vzpomínám, jak jsem v určitém životním období usínal „stočený v klubíčku“ šťastný tou myšlenkou, že Boha mám. Kolik lidí toto někdy zažilo! Vraťme se do té chvíle, kdy jsme poprvé byli fakt šťastni s Bohem. A mějme odvahu si položit otázku, co z toho zůstalo. Možná i to, kdy jsme naposledy řekli Bohu, že ho máme rádi. On nám to říká pořád. Slovy i událostmi. Tolika věcmi, okolnostmi v našem životě. Jenom to vidět! Ale kdy jsme naposledy my řekli Bohu a ukázali Bohu, že ho máme fakt rádi?

I v této rovině platí: Je láska mezi člověkem a Bohem, která roste a je láska mezi člověkem a Bohem, která se ztrácí, která umírá. Ne ze strany Boží, ale ze strany člověka. Čím to je? Je to tam, kde se nepečuje o vztah, kde se zabydlí rutina, kde člověk pomalu a mnohdy nepozorovaně ustupuje od své lásky od ideálu. Napřed třeba chodil na mši svatou i ve všední den. Dnes už chodí za Ježíšem jenom v neděli. Napřed myslel na Ježíše a rozmlouval s ním i během dne. Dnes už se to scvrklo jen na rutinní ranní a večerní modlitbičku. Napřed chodil pravidelně, často ke svátosti smíření a k Eucharistii, dnes už chodí jenom na svátky. Donedávna chodil na mši svatou aspoň o nedělích, teď už vynechává i neděle. Donedávna se modlil aspoň ráno a večer, teď už jen když mu „teče do bot“. Donedávna chodil ke svátostem aspoň na svátky, teď už nechodí ke svátostem vůbec. Donedávna s hříchem bojoval, teď už nebojuje. Už to vzdal. Jak to říkávám mladým: Jsme míčkem na nakloněné rovině. Ten na místě nezůstane. Buď nějakou vnější silou stoupá nebo ponechán sám sobě klesá. Kde jsem já?

Vzpomínám si na nedávný rozhovor s jedněmi mladými. Mluvili o svých kamarádech, o tom, jak vidí, že někteří to vzdávají, zazněla tam z jejich strany o konkrétních lidech myšlenka: „Ten asi dlouho nevydrží, ten to vzdá, ten Pána Boha opustí.“

Nemůžeme posuzovat, nevíme. Pán Bůh cesty má, ale svobodu člověku nebere, když chce jít člověk životem sám. Nemůžeme posuzovat, ale může to být memento pro nás. Nechme těchto několik otázek proudit svým nitrem: Jaké to bylo, když jsem byl poprvé fakt šťastný s Bohem? Co z toho zůstalo? Možná zůstalo mnoho, možná zůstalo všecko, možná je toho mezi člověkem a Bohem dnes i víc, než bylo dřív. Ale stejně tak možná zůstalo málo, možná skoro nic. Ale i v tomto případě jedno zůstalo: Zůstala Boží láska k člověku. Je kam se vrátit. A to je veliká naděje, veliká šance…