Duch svatý je ten, který uvádí do pohybu. Vidíme to jasně na apoštolech: Sedí ve večeřadle, modlí se, očekávají Ducha svatého. A když Duch svatý na ně sestoupí, dávají se do pohybu a jdou splnit poslání, které jim Ježíš dal. Jdou a hlásají. Věnují Ježíši a jeho dílu svůj čas, své síly, své schopnosti, své utrpení i život.

Jestli dneska v církvi prosíme, aby Duch svatý na nás znovu sestoupil, tak prosíme i proto, aby nás uvedl do pohybu. To je věc velmi a velmi důležitá. Náš papež František mluví o vlažných a salónních křesťanech, kterým chybí horlivost, kterým chybí ten „oheň Ducha“. Na to se dá dívat z různých zorných úhlů. Dnes vám chci nabídnout zase jen jeden pohled. Bude to zamyšlení P. Zbigniewa Czendlika převzaté ze staršího čísla Katolického týdeníku.

Je to jen pár dnů, co jsem potkal myslivce, který se mi pochlubil, že pro svůj myslivecký spolek loni odpracoval 350 brigádnických hodin. V tomto množství je to asi ojedinělý případ, ale zjišťuji, že těch, kteří věnují „svému“ spolku 50 až 100 hodin brigádnické práce ročně je mezi lidmi poměrně dost. éměř každá vesnice má skupinu dobrovolných hasičů, kteří odvádí „pro veřejné bla-ho“ hodiny a hodiny dobrovolné práce. Nejde zapomenout ani na sportovní kluby, které existují na podobných principech. Když jsem pořádal v jedné obci kulturně-společenskou akci, tak to byli místní volejbalisté a fotbalisté, kteří se dobrovolně přihlásili k pomoci.
A tak ty různé spolky obdivuji, s jakým nasazením se jejich členové angažují nejen v zajištění vlastní existence, ale jak se se stejným zápalem snaží, když jde o život obce. A jak často tihle „neznabozi“ (jak je někdy hanlivě nazýváme), které večer potkáte v místní hospodě u piva, spolehlivě pomůžou i faráři!
Nechci si stěžovat. Možná to trochu zveličuji, ale pozoruji, že my věřící jsme stále apatičtí, bez života a bez ducha. Doktor by takový stav diagnostikoval jako nemoc a já si skutečně myslím, že nemocni jsme. Ta nemoc se jmenuje duchovní obezita. Za léta jsme nabrali „duchovní tuk“, soustředili jsme se na budování sebe sama místo toho, abychom působili jako křesťané ve světě okolo nás. A tak jsme tloustli a tloustli. Proto dnes stojíme na místě, bolavé klouby už nám mnoho pohybu nedopřejí.
Jak z toho ven? Pomohl by nám, stejně jako při tloušťce tělesné, pohyb. Všechno, co žije, se pohybuje. Pouze tak tuto duchovní tukovou hmotu proměníme v duchovní svalovinu.
Měli bychom vyjít ven, do světa – to je naše poslání. V našich myslích bychom neměli mít blaho církve nebo své blaho, ale blaho nás všech – to má být naším cílem. Posláním křesťana není pracovat pro církev či pro obec. Posláním křesťana je pracovat s církví a s obcí. Jsme součástí církve, obce, této země.
Slavíme slavnost Seslání Ducha svatého. Ten Duch byl na nás vylit! Ten Duch, který dává život, který vším pohybuje. Ukažme, že ho skutečně máme, nedejme se zahanbit myslivci nebo dobrovolnými hasiči.

Ani já nechci, aby dnešní naše zamyšlení vypadalo jako stěžování si. Chci se s vámi podělit o velkou radost a o velkou touhu. Prošel jsem si mailové adresy spolupracovníků v naší farnosti. A napočítal jsem jich přes 70. K nim je třeba připočíst i spoustu dalších aktivních a obětavých lidí, se kterými mailem nekomunikuji. Je to moje radost a je to krásné, když přijdou lidé „z venku“ a diví se kolik lidí je v naší farnosti aktivních. Ale je tu i moje veliká touha: Kéž by se to týkalo opravdu všech, kteří mohou. Prosme, ať nás Duch svatý znovu uvádí do pohybu. Nedejme se zahanbit myslivci nebo dobrovolnými hasiči!