Dnešní slavnost má být obrovským povzbuzením naší naděje ale i důvodem k vážnému zamyšlení. Evangelium dnešního dne nás vede na horu Olivovou, na horu, kde se Ježíš rozloučil se svými apoštoly a odebral se ke svému Otci. Bude dobře si připomenout, že ta hora Olivová byla poslední v řadě hor, které jsou spjaty s významnými událostmi Ježíšova života.

Na začátku Ježíšovy pozemské dráhy jsou hory Judské, kam spěchá Panna Maria s Ježíšem pod svým srdcem. Potom hora Tábor, kde se Ježíš ukazuje apoštolům v celé nádheře svého božství. Pak hora Kalvárie a na ní kříž. A nakonec hora Olivová, ze které se Ježíš vrací k Otci.

Myslím, že tyto 4 hory jsou obrazem našeho života. Nejdřív jsou to i v našem životě ty hory Judské, kdy je člověk nesen pod srdcem maminky a v náruči svých rodičů. Pak přijde hora Tábor, kdy člověk je v rozpuku svých sil, chvíle, kdy svět člověku leží u nohou. Ale čím je člověk starší, tím víc cítí, že stoupá na vrchol Kalvárie. A jde o to, aby Kalvárií všechno neskončilo. Jde o to, aby i v našem životě nastal okamžik, kdy staneme na hoře Olivové, ze které pak odejdeme k Otci.

Dnešní svátek, má být obrovským povzbuzením naší naděje. Může se nám někdy zdát, že jsme na dně svých sil. Může se nám stát, že z celé naší bytosti zůstane jenom uzlíček chvějících se nervů. Může se nám kolikrát zdát, že už dál nemůžeme. Právě v takovýchto chvílích si máme vzpomenout na dnešní svátek a uvědomit si, že ani v našem případě ta Kalvárie nemusí být poslední horou. Jde jenom o to, abychom žili tak, ať jednou dojdeme i na tu horu Olivovou, ze které se i my jako kdysi Ježíš odebereme k Otci.

Je to věc nesmírně povzbudivá, ale zároveň i velice závažná. Máme si uvědomit, že i ta hora Olivová je pro nás připravena. Ale na nás bude záležet, jestli k ní dojdeme. Na nás bude záležet, jestli ta časná Kalvárie se nepromění v Kalvárii věčnou. Poučme se i z dějin: z životopisu sv. Dona Boska:

V r. 1865 studoval v oratoři sv. Dona Boska chlapec jménem Albert. Nejdřív patřil k těm nejlepším, ale pak se spřátelil se špatnými kamarády a přestal se modlit a přistupovat ke svátostem. Kde mohl, tam se Don Boskovi vyhnul. Jednou mu Don Bosko říká: „Alberte, ty si potřebuješ vykonat dobrou zpověď a změnit svůj život“. Ale Albert jenom sklopil oči a zarytě mlčel. Don Bosko mu řekl: „Alberte, Alberte, ty mne budeš hledat, ale nenajdeš.“.
Koncem listopadu vyzval Don Bosko svoje svěřence, aby dali do pořádku svoje svědomí a řekl: „Do měsíce jeden z vás zemře. Je tu mezi námi. Snažil jsem se jej přivést na dobrou cestu, avšak marně. Ale přijde den, kdy mne bude hledat a nenajde.“
měsíc později – 30. prosince – odjel Don Bosko pryč. Téhož dne dostal Albert lístek od svého kamaráda: Co je s tebou, proč nepíšeš? Jsi živý nebo mrtvý? Albert se zasmál: Počkej, napíšu mu, že jsem mrtvý… Kamarádi se smáli nad podařeným vtipem. Ten večer začalo být Albertovi zle. Zavolali lékaře, ale nebylo mu pomoci. „Zavolejte Dona Boska!“ prosil umírající. Ale Don Bosko byl pryč. Zemřel po půlnoci, stále volaje Dona Boska. O několik hodin později četl Albertův kamarád zvláštní lístek s pozdravem: „Jsem mr¬tev. Tvůj Albert.“

Tak je to mnohdy i dnes. Když se podívám do matriky zemřelých: Kolik je to lidí, kteří tak dlouho odkládali obrácení, tak dlouho odkládali svátost smíření, až nakonec zemřeli bez ní!

A tak si odnesme dnes dvojí poučení: Těšme se na „horu Olivovou“, která je připravena i pro nás. A žijme tak, abychom k i k této hoře došli.

Z života Kryštofa Kolumba, objevitele Ameriky, je zaznamenáno, že než se svými společníky Ameriku objevil, zažili na moři hodně bloudění, útrap a těžkostí. Ale všecky vzpomínky na to těžké se rozplynuly, když z kapitánského můstku uslyšeli výkřik: ZEMĚ, ZEMĚ!!! A podobně i ty naše těžkosti se mají jednou rozplynout,až uslyšíme výkřik: NEBE, NEBE! Stojí za to tím směrem jít…