Dnešní 1. čtení připomíná apoštoly Barnabáše a Pavla, kteří nasadili život pro Ježíše, pro evangelium. Právě dnešní neděle je Dnem modliteb za pronásledované křesťany. Myslíme na křesťany, kteří i dneska vydávají svědectví Pánu Ježíši i za cenu posměchu, pohrdání, represí, věznění i za cenu života.

A nejsou to jenom křesťané v zemích sužovaných válkami nebo totalitou. Útoky zažívají křesťané a ti, kdo hájí křesťanské hodnoty, i v demokratických zemích. Za všechny alespoň 2 zprávy z nedávných dní:

24. dubna na byl belgické univerzitě během přednášky napaden belgický arcibiskup. Nějací polonazí lidé tam vběhli, zběsile křičeli, polévali ho vodou jenom proto, že církev neuznává homosexualitu a svazky homosexuálů. Byla obdivuhodná jeho reakce: Pan arcibiskup zůstal klidně sedět a modlil se, dokud nepřišli přítomní muži a nevyvedli ty zuřící osoby ven.

Ze stejného důvodu někdy kolem poloviny dubna policie ve Francii zakročila proti 67 mladým Francouzům, kteří pouhou tichou přítomností protestovali proti zákonu, který chce homosexuální svazky pokládat za manželství. Policie je na několik hodin zadržela a hrozí jim rok vězení a 15 tisíc eur pokuty za to, že se na výzvu policie nerozešli, přestože nepřekáželi provozu aut ani pohybu chodců ani nerušili veřejný klid.

Ty věci jsou. I v demokratických zemích, i v naší zemi člověk může pro křesťanské hodnoty, pro křesťanské postoje narazit. S tím je třeba počítat a je třeba modlit se, abychom obstáli. Abychom obstáli – jak to krásně kdysi vyjádřil kandidát na blahořečení P. Antonín Šuránek – ať skřivan hlaholí, ať hryže mráz.

Sečteno podtrženo: U nás – v porovnání s jinými místy na světě – zatím spíše ten skřivan hlaholí. Tím spíš máme vydávat svědectví Ježíšovi. To je náš úkol, naše poslání. A právě i to svědectví nekněží – laiků – má nezastupitelnou hodnotu.

Chci se s vámi podělit o jeden zážitek z nedávné doby: Při přípravách biřmovanců jsme se zabývali otázkou „Ježíš ANO, církev NE“. Tedy tím, co mnoho lidí dneska říká: „Já v Boha věřím, ale církev nepotřebuji.“ Tak jsem se těch mladých lidí ptal na jejich názor na tuto myšlenku. Názory byly různé a bylo zajímavé jim naslouchat. Nakonec jeden mladý synek prohlásil asi toto: „No, já bych církev přirovnal k telefonu. Když telefon nemám, budu muset na komunikaci s druhými vynakládat často i zbytečně hodně sil. Telefon zprostředkovává a usnadňuje komunikaci mezi lidmi. A církev – to je takový ´telefon´. Církev zprostředkovává a usnadňuje komunikaci mezi člověkem a Bohem.“ Mi takhle „spadla brada“. Takto bych to nezformuloval ani já. Ale i kdybych to zformuloval, tak někdo by i přes mé upřímné přesvědčení mohl říct, že já jako kněz takhle mluvit musím. Ten synek tak mluvit nemusel. Přesto to tak řekl. A řekl to ze srdce. To bylo nádherné svědectví.

A tak já chci dnes vyzvat i vás. Chci vás vyzvat ke svědectví, které může povzbudit druhé. Povzbuzujme se navzájem. Potřebujeme to. Z dnešního čísla farního časopisu se dovíte, že je v naší farnosti vyhlášena soutěž o jedno krásné DVD. Soutěž, která spočívá v sepsání zamyšlení na téma: Proč věřím, co mi dává víra do života, do rodiny. Podrobnosti se dovíte z farního časopisu. Moc se těším, že vítězné práce – právě různá ta vaše svědectví – nás obohatí, povzbudí ve víře. Kdo na toto téma máte co říct, moc vás prosím, abyste se do této soutěže zapojili a své postřehy napsali.

Je to výzva: Když tolik křesťanů ve světě vydává Kristu svědectví i za cenu pohrdání, za cenu represí, za cenu věznění i za cenu života, tím spíš by byla škoda nepovzbudit se ve víře navzájem, když nám za to ani vůbec nic nehrozí. Znovu říkám: Podrobnosti najdete ve farním časopise. Povzbuzujme se, potřebujeme to!