Dnešní Neděle Dobrého pastýře je nejenom připomínkou Dobrého pastýře Krista, ale také je dnem modliteb za nová duchovní povolání.

Prosíme na prvém místě o dobré kněžské pastýře. To je důležitá prosba. Jeden kněz vyprávěl tuto událost: V jedné malé farnosti měli mladého kněze. Tento kněz byl přeložen do větší farnosti. Ovšem na jeho místo nemohl přijít nikdo – nebylo odkud brát. A tak to ten kněz své farnosti oznámil, se svými farníky se rozloučil jako pastýř s ovečkami, povzbudil je, dal jim požehnání a odešel do sakristie. Ovšem pak se z té sakristie ještě jednou vrátil: Vrátil se, aby zhasnul věčné světlo. A teprve v té chvíli si věřící uvědomili, co se vlastně děje. Uvědomili si, že tam, kde odchází kněz, tam vlastně svým způsobem odchází i Kristus. Samozřejmě: Ježíš je přítomný všude – a zvlášť tam, kde lidé o něj stojí – ale je pravdou, že kde není kněz, kde se neslaví Eucharistie, tam se Eucharistie ani neuchovává, tam není ani eucharistický Ježíš ve svatostánku.

Proto sv. farář arský Jan Maria Vianney říká i tato slova: Kdybychom si plně uvědomili, co kněz pro zemi znamená, zemřeli bychom: ne ze strachu, ale z lásky … Bez kněze by utrpení a smrt našeho Pána nemohly přinést žádný užitek. Je to kněz, kdo pokračuje v díle vykoupení na zemi… Jaký smysl by měl dům plný zlata, když by nebyl nikdo, aby otevřel jeho dveře? Kněz drží klíče k nebeským pokladům: On je to, kdo otevírá dveře, on je správcem dobrého Pána a opatrovníkem jeho bohatství…

Jsou skutečně věci, které může jenom kněz: Jenom kněz může svolávat Krista na oltář. Jenom kněz může říct: „Uděluji ti rozhřešení.“ Každý kněz může prožívat své kněžství specifickým způsobem. Někoho naplňuje myšlenka, že na jeho slovo Ježíš sestupuje na oltář. Mě třeba nejvíc naplňuje právě služba ve zpovědnici. Kolikrát třeba přijde ke svátosti smíření někdo „vytřepaný“, někdo ubitý životem, starostmi, hříchy. Když potom vidím, jak ten člověk jde domů šťastný – to je radost! Nebo když třeba uděluji svátosti lidem na konci života, kteří třeba desítky let u svátostí nebyli, a teď jim „docvaklo“, že by bylo dobře dát to s Pánem Bohem do pořádku. A já si uvědomuji: „Vidíš. Ten člověk má k Bohu otevřeno. A ty jsi mohl být u toho.“ To je radost!

Proč se člověk stane knězem – ty motivy bývají různé. Generální vikář brněnské diecéze P. Jiří Mikulášek uvádí v knížce Kde by se vzalo to dobro i tuto zkušenost:
Ptal jsem se kněze – jubilanta, co ho při¬vedlo ke kněžství. Začal vyprávět:
„Pocházím z hospody a odmalička jsem se chtěl věnovat hudbě. Asi v devíti letech mi vážně onemocněl tatínek – měl rakovinu. Když cítil, že zemře, zavolal si pana faráře a – i když předtím zašel do kostela jen občas – přijal svá¬tosti. ´Toto je nejkrásnější den mého života,´ řekl pak.
Přemýšlel jsem o jeho slovech a rozhodl se: Když může kněz udělat někoho šťastným ještě i tváří v tvář smrti, chci se jím stát taky!“
Mohu jen dodat – je to šťastný kněz.

Kéž tyto myšlenky povzbudí. Kéž povzbudí k odpovědi ty, které Bůh ke kněžství volá, a kéž povzbudí i nás k modlitbám za tyto chlapce a mladé muže, aby odpověděli a aby odpověděli rádi. Ať věčné světlo u našich svatostánků nezhasne…