Je dojemné to dnešní evangelium. A taky hodně poučné a povzbudivé. Nejenom to dnešní, ale i ty ostatní velikonoční úryvky. Minulou neděli jsme uvažovali nad Božím milosrdenstvím. Pojďme si dneska všimnout další Boží vlastností, která s milosrdenstvím úzce souvisí, a o které vyprávějí právě ta známá velikonoční evangelia. Tou vlastností je obrovská Boží trpělivost.

Známe ten příběh učedníků jdoucích do Emauz: Ztratili víru, ztratili naději. Ježíš zemřel, tak ho opouštějí a jdou domů. Ale Ježíš neopouští je: Jde s nimi, rozmlouvá s nimi, trpělivě jim vysvětluje Písma, která se na něho vztahují. Přijímá pozvání, aby s nimi zůstal. Až jejich srdce prohlédne.

Minulou neděli jsme slyšeli ten úryvek o nevěřícím Tomášovi: Nestačil mu Ježíšův příslib, že třetího dne vstane, nestačilo mu svědectví apoštolů, že Ježíš vstal. On se chtěl dotknout. Chtěl svoji ruku vložit do Ježíšových ran. Jak na to reagoval Ježíš? Zase trpělivostí. Neopouští tvrdohlavého Tomáše, nechá mu ještě týden času, ať uvažuje, a pak mu řekne: Tak se dotkni, vlož ruku…

I ten dnešní úryvek evangelia je strašně moc silný: apoštol Petr. Tehdy, kdy měl být Ježíši nejvíc nablízku, tehdy klesl až na dno a třikrát zapřel. Co asi Petr vnímal v té chvíli, kdy se Ježíš po tom pádu na něho podíval?! To nebyl pohled, který šlehá blesky, to nebyl pohled, který pohrdá. To byl pohled, který Petra rozplakal. Jako by mu Ježíš chtěl říct: „Petře, neměj strach, ani ze své slabosti neměj strach, důvěřuj mi.“ A pak ta událost na břehu Tiberiadského moře. To bylo po té zradě. Ježíš nic nevyčítá, nevysmívá se, nepohrdá. Přijímá Petra. Jen tak jako Petr třikrát zapřel, Ježíš se třikrát ptá, jestli ho miluje. Jako ten otec v tom podobenství o marnotratném synu. Vyhlíží, čeká každý den, každou chvíli. A když se syn vrátí, otec nevyčítá, ale objímá: „Vrátil se…!“ Tak se může vrátit každý, pokud chce. Bůh k tomu připravuje cesty, vyhlíží, čeká.

Tak si počíná Ježíš. Není netrpělivý. Nechce – jako spousta lidí – všechno a hned. Je trpělivý, protože nás má rád. A kdo má rád, ten chápe, doufá, neopouští, nepálí mosty. To se týká i nás. Božího vztahu k nám. Boží trpělivosti s námi. Radujme se! Německý teolog Romano Guardini říkal, že Bůh odpovídá na naši slabost svojí trpělivostí, a to je důvod naší důvěry, naší naděje.

A tady je moc důležitá jedna věc: Aby se ta Boží trpělivost setkala s naší odvahou vrátit se k němu, ať už v životě došlo k jakémukoliv pochybení, k jakémukoliv hříchu. Neexistuje situace, kterou by Bůh nemohl změnit, neexistuje hřích, který by Bůh nemohl odpustit. Bůh mě nejenom přijme, on mě očekává. Ode mě chce pouze odvahu vydat se k němu.

To je radostná zvěst i toho dnešního úryvku evangelia: I když jsme hříšníky, jsme těmi, kteří Ježíši nejvíc leží na srdci. Ať to v nás probudí touhu zakusit Ježíšovu trpělivost, jeho něhu, jeho objetí…