K dnešnímu našemu zamyšlení bych vám chtěl nabídnout jakýsi polotovar. Polotovar, který si budeme muset „dodělat“ sami.

K dnešnímu prvnímu čtení jsme otevřeli a během celé doby velikonoční budeme otvírat biblický spis Skutky apoštolů. Proč právě tento spis církev vybírá k četbě v době velikonoční? Je tam souvislost: To, že Ježíš vstal z mrtvých, pro apoštoly něco znamenalo. Ježíš svým vzkříšením potvrdil své učení, potvrdil poslání apoštolů jít a hlásat a oni šli a hlásali. Právě ve Skutcích apoštolů budeme po celou dobu velikonoční sledovat, jak se jim to dařilo.

Ale je to i otázka pro nás: Co znamená pro nás, že Ježíš vstal z mrtvých?

Včera jsem náhodně ve zprávách zachytil rozhovor s p. kardinálem Dukou. Řekl tam asi tato slova: „Za těch 23 let budování naší společnosti jsme vsadili na bohatství, peníze, kariéru jako na něco, co dá našemu životu smysl, a dneska jsme z toho jak po mejdanu. Velikonoce jsou pro nás výzvou.“

Tak jakou výzvou pro nás jsou? Co pro nás znamená fakt Ježíšova vzkříšení? Mohli bychom na to opět nahlížet z mnoha zorných úhlů. Zaměříme se jenom na jeden:

Před nedávnem jsem před mladými otevřel tuto otázku: Bojíš se smrti? A pak se k tomu měli všichni vyjádřit – jeden každý, jak tam byli. Překvapivě jsme se téměř všichni shodli na třech věcech: Smrti jako takové se většinou nějak moc nebojíme. Pokud se něčeho bojíme, tak je to strach z těžkého umírání nebo také bázeň, jak obstojím u Božího soudu. Pak jsme si to společně rozebrali. Rozeberme si to také:

Pokud jde o bolesti při umírání, dnes už je lékařské věda v této záležitosti mnohem dál, než tomu bylo kdysi. Máme hospicy s paliativní péčí, existuje také to, čemu se říká „léčba bolesti“. Lékařská věda má prostředky, jak tišit bolest a když už nezabírá ani morfium, tak umí člověka uvést do umělého spánku, a tak i člověk třeba v poslední fázi rakoviny může umírat bez nesnesitelných bolestí. Samozřejmě: Můžeme zahynout třeba při autonehodě nebo – jak to také bylo ve zprávách – kohosi brutálně pobodali a strčili ho do kufru v autě a ten člověk několik minut v krutých bolestech umíral. To všechno se může stát. Není bolestné umírání vyloučeno. Ale sečteno podtrženo: Je stále větší naděje, že v nesnesitelných bolestech umírat nemusíme.

No a k tomu druhému strachu. Ono je dobře cítit bázeň před věčností. Říkal jsem mladým: Já bych taky nemohl, až mě Bůh povolá, stoupnout si sebevědomě před něj a říct: „Tak, Bože, tak mě tu máš. Jsem doma…“ Na druhou stranu platí to, čím jsem končil mši svatou včera, když jsem řekl: Pokud jde o věčnost, máme připraveno. A máme i všechny prostředky: Máme modlitbu, mši svatou, Eucharistii a zvláště svátost smíření. Jenom na nás bude, nakolik jich budeme vyžívat, abychom se nemuseli bát, jak jednou před Bohem obstojíme.

Takže to může být i otázka pro nás: Jestli tedy fakt věřím v Ježíšovo vzkříšení a jestli fakt věřím, že jeho vzkříšení je i zárukou mého vzkříšení a mé věčnosti, jak moc jsem potom ochotný pracovat na tom, abych se své věčnosti bát nemusel?

To je ten polotovar, který si dál už budeme muset před Bohem zpracovat sami.