Prožíváme velikonoční vigilii, neboli noční bdění. Nebdíme sami. Bdí i spousta jiných lidí. Tam někde na Stodolní v Ostravě jich možná bdí i daleko víc. Jenže zatímco tam potřebují k „radosti“ – rozumějme spíše k chvíli trvajícímu plytkému rozptýlení – trochu zábavy, nějakou skleničku, někdo možná i nějakou taneční drogu, tak my tuto noc bdíme, aby v nás zanechala hlubokou stopu. Připomínáme si velké Boží zázraky v dějinách světa. Nejenom vzkříšení. To je ten vrcholný zázrak. Ale my si připomínáme i spoustu jiných velikých věcí, které se udály pod taktovkou Boží režie, jak to koneckonců připomněla i dnešní liturgická čtení.

Zastavil bych se jenom u dvou z nich: Jak už zaznělo v komentáři před dnešními obřady, pro židy byla velikou nocí ta noc, kdy Bůh nad nimi bděl, když vycházeli z egyptského otroctví do svobodného života. Ale pokud známe dějiny vyvoleného národa, jak nám je Bible popisuje, ta radost nad tou mocnou Boží rukou, která lidi převedla – za dramatických okolností! – ta radost nad cílem, kterým byla pro Izraelity zaslíbená země Kanaán, země oplývající mlékem a medem, ta radost a ta důvěra byly tolikrát zatemněny mlhami různých těžkostí: Museli putovat pouští, stavěly se jim do cesty překážky, ztráceli trpělivost, v jakési nostalgii se ohlíželi za příjemnými věcmi, které nabízel život v otroctví, ohlíželi se za česnekem a cibulí, za hrnci plnými masa, které měli v Egyptě, chtěli si dokonce ustanovit vůdce a do Egypta se vrátit, ovládla je netrpělivost, místo Boha si postavili zlaté tele, kterému se klaněli. Sami si komplikovali cestu do zaslíbené země.

Když přeskočíme k evangeliu, tam vidíme něco podobného – i když ne tak úplně: Když Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, když převedl lidstvo z toho největšího otroctví – z otroctví hříchů a smrti – do svobody Božích dětí, ani ti apoštolové a první křesťané to neměli jednoduché. Měli jít do světa, měli svědčit o tom, co s Ježíšem prožili. A to nebylo jednoduché. Mnozí v tom světě byli nastartováni proti tomuto hlásání, proti tomuto svědectví, proti hodnotám, které nesli, stavělo se jim do cesty bezpočet překážek, možná v nich mnohdy vítězila i ta jejich člověčina. Nebylo to jednoduché. Ale oni netratili Ježíše ze zřetele, proto obstáli. Šli a hlásali a mnozí za to, co s Ježíšem prožili, položili i život, než se dostali do té definitivní země zaslíbené, kterou je věčnost s Ježíšem.

Je to určitá připomínka i pro nás. Člověk, který opravdu uvěří Ježíši, který poctivě žije s Ježíšem, který dá Ježíši svoje srdce, ten s ním prožije veliké věci, veliké chvíle, kdy si uvědomuje, jak Bůh nad ním bděl a jak Bůh nad ním bdí. A je to dobře, když to člověk vnímá. To je radost! Ale je třeba být připravený i na to, že přes všecky světlé a zářné chvíle, které křesťan s živým Ježíšem prožívá, budou přicházet i noci: noci strachu, noci nejistoty, noci pokušení, noci zkoušek, noci, ve kterých už přemožené zlo se bude domáhat svého návratu. Jestli budeme v takových chvílích ztrácet ze zřetele živého Boha, tak dopadneme jako ten vyvolený národ, který si zbytečně a někdy „fest“ komplikoval cestu do zaslíbené země. Přes velké zkušenosti s Bohem nemáme ještě vyhráno. Ale jedno víme: Víme, že i v těch různých nocích a nocích našeho putování Pán pokračuje v bdění tak, jako bděl onu noc v Egyptě a říká i nám tak, jako to řekl apoštolům po svém vzkříšení, když už byl den, ale oni měli v srdci ještě noc: „Proč jste tak rozrušeni a proč vám v srdci vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy, vždyť jsem to já! Sáhněte si na mě! Nebojte se!“

A tak i my: Buďme vděční za všechny veliké chvíle, které jsme doposavad s Ježíšem prožili, buďme vděčni za všechny ty chvíle, kdy Bůh nad námi bděl. A mějme na paměti, že i když různé noci a těžkosti budou přicházet, platí to, co hezky říká starý vzácný kněz P. Benedikt Holota:

Nejsi nositelem své naděje ty.
Nositelem tvé naděje je Ježíš.
Ve svých smutcích a krizích se nevzrušuj.
Beze zbytku se dej Pánu v plné naději.
On může a chce tvůj život naplnit.
On je tvá naděje.
V něm je tvá naděje.
On nese tvoji naději.
Budeš-li se dívat na sebe – zmalomyslníš.
Budeš-li se dívat na Pána, budeš plný naděje!

Ať se tak stane…