Dozněly pašije. Zkusme se na ně podívat novým pohledem. Zkusme je vnímat ne jako nějakou dávnou zprávu o Ježíšově umučení, ale jako přítomnou, aktuální zprávu o naší záchraně, o tvé záchraně, o mojí záchraně.

To, co je jádrem té zprávy, to není bolest a smrt, ale Ježíšova láska a sebedarování.

Když jsme o 4. postní neděli četli podobenství o marnotratném synu a o milujícím otci, když jsme o 5. neděli postní četli o cizoložné ženě a o milosrdném postoji Ježíšově, mohli jsme uvažovat nad tím, co před nedávnem krásně řekl náš papež František. Řekl tato nádherná slova: „Boží tvář je tváří milosrdného Otce, který má stále trpělivost. Trpělivost s každým z nás. Vždy je trpělivý, chápe nás, neúnavně nám odpouští, pokud se k němu obrátíme s kajícím srdcem. I kdyby naše hříchy byly rudé jako šarlat, Boží láska je učiní bílými jako padlý sníh. Bůh se nikdy neunaví nám odpouštět. Problém občas je, že my se unavíme a neprosíme za odpuštění.“

Víte, co je zajímavé, co je paradox? Tady zaznívá myšlenka ze Starého zákona, že i kdyby naše hříchy byly rudé jako šarlat, Boží láska je učiní bílými jako padlý sníh. A v Novém zákoně v knize Zjevení sv. Jana je řeč o nespočetném zástupu spasených bratří a sester, kteří stojí před Božím trůnem a před Beránkem oděni v bílém rouchu, s palmami, které symbolizují vítězství. O těchto lidech zaznívá nejenom, že přicházejí z velikého soužení, ale zaznívá i to, že „roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi“. Takže na jedné straně hříchy rudé jako šarlat, které Boží láska učiní bílými jako padlý sníh. A na druhé straně bílé roucho – čistota svatých – roucho, které bylo doběla vypráno v Beránkově Krvi.

Ježíš nejenom mluví o milosrdenství. On ho i prokazuje. Prokazuje milosrdenství, které zachraňuje, které dává naději. A nejenom slovem ho prokazuje, ale i činem. Včera jsme v evangeliu viděli Ježíše, jak umývá nohy apoštolům. Jako by nám lidem říkal: „Já jsem tady pro vás. Já jsem tady pro tebe. Já jsem tady proto, abych ti sloužil.“ A dneska nám pašije ukazují, jak Ježíš jde v té službě „nadoraz“, jak Ježíš nechá rozbít vlastní tělo, aby člověku posloužil. Nechá rozbít vlastní tělo, aby jeho Krev vybílila doběla rudý šarlat našich hříchů. To je skutečně dobré vnímat ne jako nějakou dávnou zprávu o Ježíšově umučení, ale jako přítomnou, aktuální zprávu o naší záchraně, o tvé záchraně, o mojí záchraně. To je pro nás velikým pohlazením, velikou nadějí i v naší křehkosti, v naší hříšnosti.

Ale je to i výzva: Výzva i pro naše sebedarování Ježíši. I tam, kde to něco stojí. I tam, kde to hodně stojí. I tam, kde to všechno stojí. I toto řekl krásně náš papež: „Nebudeme-li se držet Krista, tak skončíme jako jakási nevládní organizace poskytující útěchu. Když kráčíme bez kříže, když budujeme bez kříže a když vyznáváme nějakého Krista bez kříže, nejsme Pánovými učedníky, jsme světáky, jsme biskupy, kněžími, kardinály, papeži, ale nikoli Pánovými učedníky.“

Pašije – zpráva o Ježíšově sebedarování – to je pohlazení i výzva. Nechme je proudit svým nitrem…