Pojďme se dneska věnovat prvnímu čtení. Tam byla řeč o ustanovení velikonoční večeře. Pojďme společně vnímat, jak ta velikonoční večeře během dějin gradovala:

Svátek velikonoc, tak jak ho od nepaměti slavili staří Izraelité, byl původně vlastně jakýmsi „svátkem stěhování“. Byla to prastará pastýřská slavnost – pascha (toto slovo bychom mohli přeložit jako „přejití“). Když pastýři přešli ze zimních pastvisek na jarní pastviska, obětovali Bohu beránka jako prosbu o Boží přízeň.

Během dějin vyvoleného národa ale tento svátek dostal novou náplň. Šlo tam taky o paschu – o přejití. Tehdy za doby Mojžíše přešel Bůh egyptskou zemí – zemí těch, kteří krutou tyranií zotročovali jeho vyvolený národ – a pobil u Egypťanů všechno prvorozené a pak vyvolený národ přešel z otrocké tyranie v Egyptě do svobodné zaslíbené země. To byly ty starozákonní židovské velikonoce. To byla ta veliká noc, ve které Bůh bděl nad svým lidem, který měl přejít z egyptského otroctví do svobodné země. To byla pro židy obrovská událost, kterou si měli po všechna pokolení připomínat právě slavnostní velikonoční večeří.

Ale stalo se něco ještě většího: V předvečer toho největšího přechodu lidstva – přechodu z otroctví hříchu do svobody Božích dětí skrze Ježíšovu smrt, slavil Ježíš se svými apoštoly také velikonoční večeři. A přál si, aby tato pascha, tato největší událost v dějinách lidstva, byla neustále zpřítomňována ve mši svaté. Proto ustanovil svátost kněžství a svátost Eucharistie.

A tady je pro nás veliká výzva: Chceme-li dobře slavit tuto paschu, tyto svátky přechodu, máme mít, jak říká dnešní první čtení, bedra přepásaná, obuv na nohou a hůl v ruce. To znamená: Máme být ochotni vydat se na cestu, máme být připraveni vyjít. Tak jako Ježíš vyšel ze sebe, vyšel od Otce k nám a vyšel od nás na Kalvárii. To nemusí být jednoduché! Víme dobře, jak může mít člověk rád teplé hnízdečko, pohodlí, klid, vyšlapané cestičky. Víme, jak může být těžké opustit dosavadní způsob života, opustit znavený zvykový způsob prožívání víry a vydat se na nové cesty. Může to být těžké, ale je to možné. Bůh nám na tu cestu, na to přejití dává pokrm. V Egyptě to bylo zvířátko. To byl beránek, kterým se posílili na cestu, na přejití. My křesťané máme jako pokrm (dokonce jako každodenní pokrm) Tělo a Krev jedinečného Božího Beránka, jedinečný zdroj energie a síly.

Tak nezapomeňme: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v ruce. To je výzva velikonoc. Jde o paschu, jde o přejití. Zkoumejme, jak se nás ta slova dotýkají.