Evangelium dnešní neděle je vzato od sv. Jana, ale můžeme říct, že myšlenkově souvisí s úryvkem evangelia sv. Lukáše, jak jsme ho slyšeli minulou neděli – podobenství o marnotratném synu. Ještě bych se k němu trochu vrátil:

Setkal jsem se s myšlenkou, co by se asi stalo, kdyby ten syn, který všecko prošustroval a vracel se pokorně a kajícně domů, nepotkal jako prvního svého dobrého tátu, ale kdyby potkal svého tvrdého staršího bráchu. Asi by si to od něho pořádně slízl a kdo ví, jestli by k tátovi vůbec došel. Naštěstí potkal jako prvního svého milujícího otce.

To je podobenství. To je obraz milujícího Boha, ke kterému se kajícník, který opravdu lituje, který opravdu chce začít znova, který opravdu chce své hříchy napravit, může vždycky vrátit. Horší je, když takový kajícník napřed potká spravedlivého bratra, spravedlivou sestru. Spravedlivého a možná tvrdého. Spravedlivou a možná tvrdou.

Evangelium dnešní neděle už není podobenstvím. To je reálný příběh, kdy právě ti „spravedliví“ vlečou ženu přistiženou v hříchu před Ježíše. Chtějí ji ukamenovat. Ježíš jim dává najevo, že zas až tak spravedliví nejsou. Nakonec zaznívá to osvobozující Ježíšovo: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš.“

Náš otec biskup si přeje, abychom v tomto Roce víry o dnešní neděli uvažovali nad tématem Kristus živý v církvi. Ten Ježíš, který měl tak široké a dobré srdce, který kudy chodil, dobře činil, který neodsuzoval, ale rozvazoval pouta, ten Ježíš je takto přítomný i ve své církvi. Zvláštním způsobem to vnímáme ve svátosti smíření. Kolikrát v té svátosti i nad námi zaznělo to „Uděluji ti rozhřešení – neodsuzuji tě, jdi, začni znovu a od nynějška už nehřeš.“

My ovšem tu přítomnost Krista, který kudy chodil, dobře činil, který neodsuzoval, ale rozvazoval pouta, můžeme v těchto dnech vnímat zcela jedinečným způsobem, a to v osobě nového papeže Františka. Přiznám se, že když byl oznámen výsledek konkláve, tak jsem byl nejprve velice překvapený. Říkal jsem si: „Kdo to vůbec je?“ A bylo vidět i na tvářích některých lidí na Svatopetrském náměstí určité překvapení – řekl bych až zaražení. Ale stačilo, aby tento papež promluvil. Už ten obyčejný laskavý pozdrav: „Dobrý večer! Dobrou noc!“ Kdo jste ho mohli vidět, jak stál na tom balkónu – to byl dobrotivý, pokorný postoj otce. Pokorný člověk, který nic moc ze sebe nedělá. Potom si řekl o požehnání, o modlitbu. Ten, který jako Kristův náměstek má žehnat druhým, prosí druhé, aby se oni nejprve za něho modlili a teprve pak pronese požehnání. Dává najevo, že byť je papežem, není něco nad ostatními, ale je jeden z nich. Objevila se i zpráva, že když bylo po volbě a když se papež oblékl do bílé kleriky a kardinálové k němu přistupovali, aby ho pozdravili a slíbili mu poslušnost, tak si nesedl na připravený papežský trůn na stupínku, ale s každým byl jako rovný s rovným. Neodjel pak zvláštní limuzínou, ale autobusem. Ráno si pak sám v hotelu vyzvedl zavazadla a zaplatil. Koneckonců ani jako arcibiskup nikdy neměl reprezentační vůz, často cestoval městskou dopravou.

To všecko jsou drobnosti, ale velice významné. Nesmýšlí o sobě příliš vysoko. I to jméno, které si zvolil – František z Assisi – jej velice charakterizuje: Má pokorné srdce, má silné sociální smýšlení, velmi se věnoval chudým. Má vztah k těm, kteří onemocněli na AIDS, k narkomanům. Biskupy z Argentiny vyzval, aby na jeho inauguraci do Říma nejezdili: Stojí to hodně peněz, ať peníze nevyhazují, ale dají je raději chudým.

Je obrazem sv. Františka: Že se velmi věnoval chudým, že žije prostě a chudě a přitom radostně, to se ví. A myslím, že „nepřestřelím“, když řeknu, že je i obrazem samotného Ježíše – té jeho dobroty, citlivosti, všímavosti, širokého srdce. Máme velikou naději, že papež František je bez nadsázky Božím darem církvi. Modleme se hodně za něj. Máme naději, že Kristus bude živý v církvi i v osobě tohoto papeže. Pojďme za to Bohu poděkovat a pojďme za nového papeže i prosit…