To evangelium, které jsme právě slyšeli, má různé názvy: podobenství o marnotratném synu, podobenství o ztraceném synu, podobenství o milujícím otci, dokonce podobenství o marnotratném otci… Já bych jej pro potřeby našeho dnešního zamyšlení nadepsal „podobenství o dvou ztracených synech“.

Pojďme ty dva syny postavit vedle sebe, pojďme je trochu porovnat, pojďme objevit to jejich ztrácení se a možná pojďme se v některém z nich třeba i nalézt.

Možná jste taky někdy zažili situaci, kdy vaše dítě mělo všechno, kdy jste ho zahrnuli láskou, péčí, věcmi a najednou jste s hrůzou zjistili, že to dítě má sice všecko, ale spokojené není a vnímá, že mu chybí už jenom to, před čím jste ho chtěli uchránit, že si chce – obrazně řečeno – sáhnout na žhavou plotnu. To je pro rodiče šok. Tak nějak je to i v tom dnešním podobenství: Ten mladší synek má všecko, má hmotné zajištění, má péči a lásku otce, ale jeho to nenaplňuje, on chce víc, on si chce užít. Opustí otcovský dům a následky jsou nedozírné: Ve jménu svobody ztratí vlastní svobodu i důstojnost.

Tak nějak to je, když člověk odchází od Boha: Když má všechno, ale chce ještě víc, chce právě to, před čím ho Bůh chtěl uchránit. To je tajemství zla, které strašně láká, které podvádí člověka a nakonec nás vysaje, zničí nás a ještě se nám vysměje. Naštěstí to tak nemusí skončit. Když člověku dojde, jak veliký rozpor je mezi tím, co prožíval doma (v našem případě u Boha) a co prožívá v cizině (v našem případě bez Boha). Když pochopí, co řekla sv. Terezie z Avily, že bez Boha je všechno k ničemu. Naštěstí se člověk má kam vrátit. Co člověk s Bohem prožil, to je nesmazatelné bohatství. Třeba přijde chvíle, kdy se rozpomene a zatouží zpátky a zakusí zase to Otcovo objetí. Kolik už takových lidí bylo a kolik ještě bude! Možná se v nich i mnozí poznáváme.

Ale je tu ještě ten druhý syn. Ten, který je na první pohled fajn: domácí typ, pracovitý, věrný. A najednou stačí, když se brácha vrátí a toho staršího syna to tak odhaluje! Najednou má otec druhého syna, který se mu ztrácí, sveřepého, zatvrzelého, který ani nechce dovnitř a zlobí se a vyčítá. Pán Ježíš krásně popisuje, jak ten táta jde za ním ven, jak mu domlouvá, můžeme si představit, jak i jeho při tom obejme: „Já ti pořád sloužím – denně – a tys mi nedal ani kůzle!“ – „Jak můžeš takhle mluvit! Všechno mé je tvé. Kdybys řekl, cokoliv bych ti dal. Viděl jsi to u toho mladšího. Možná jsi neměl odvahu si o to říct.“

I v tom druhém synovi se můžeme leckdo nalézt. Jestli se na druhé díváme přes prsty, jestli druhé kritizujeme, posuzujeme, odsuzujeme, pomlouváme, to všechno nás tak prozrazuje! Prozrazuje to, že naše srdce je tvrdé, Bohu vzdálené, že jsme ještě nepochopili moc z toho, čím tepe Boží srdce. Prozrazuje to, že i my potřebujeme Otce, který si k nám sedne a vezme nás kolem ramen.

Ať už jsme se našli v tom prvním nebo v tom druhém synkovi, teď záleží na nás, jestli dovolíme Bohu, aby nás objal nebo ne. Až mu vyříkáme všecky ty zklamání a stížnosti, až vyplavíme všecky ty hořkosti, které v sobě neseme, nebo až se vrátíme z těch svých bludných cest, jestli budeme vděčni za tu otevřenou náruč, která je připravená i pro nás…