To je evangelium, které mám moc rád: Apoštolové – profesionálové v oboru – celou noc loví a úlovek veškerý žádný. A teď Ježíš – lidsky vzato v oblasti rybolovu amatér – říká zkušeným odborníkům: „Hoši, zajeďte na hlubinu, jdeme lovit!“ Petr se mu mohl vysmát: „Nic jsme neulovili, nerozumíš tomu, my víme, máme to vyzkoušené, že teď to nemá smysl.“ Ale on Kristu uvěřil: „Mistře, celou noc jsme se lopotili a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě!“ Uvěřil, poslechl, vzal se Kristu – a výsledek byl.

My jsme teď v tom předpostním mezidobí hodně uvažovali na jedné straně nad strachem z Boha a na straně druhé nad důvěrou v Boží vedení, v Boží lásku, v Boží lásku k mé osobě, minule dokonce nad důvěrou v Boží vedení a v Boží lásku i ve chvílích, kdy člověk trpí.

Dnes bych tato rozjímání zakončil ještě jednou kapitolkou z knihy P. Eliase Velly Uzdrav mě, Pane: Je to právě o tom uvěření Ježíši, o odevzdání se, vzdání se Ježíši a jeho vůli. Je tam řeč o uzdravení. Ale nemusíme to vnímat jen jako uzdravení těla. Může být řeč o uzdravení všeho bolavého v našich životech. Vychutnejme si to:

Jedna mladá žena procházela vážným duševním utrpením: toužila po dítěti, ale ono nepřicházelo. Všichni a všechno jí bralo odvahu. Jednou přišla na mši, při níž jsem požádal přítomné, aby na papír napsali milost, kterou chtějí obdržet, a papír aby položili k oltáři. Po mši jsem se na tuto ženu usmál a řekl jí: „Dovedu si představit, co jste na ten papír napsala.“ Ona mi však odpověděla: „Víte co? Odevzdala jsem se do jeho rukou a řekla jsem mu: ‚Udělej, co ty chceš, Pane, nechávám to v tvých rukou.'“ O měsíc později jsem ji potkal a ona mi řekla, že je těhotná.

Jen málokdo dokáže pochopit, že tou nejúčinnější modlitbou za uzdravení je právě ta, v níž svěříme sebe i své problémy do rukou Pána s vědomím, že on nás miluje a vždycky nám dá to nejlepší, čeho je nám v situaci, v níž se nacházíme, nejvíc zapotřebí.

K tomu, abychom došli do tohoto bodu, musíme ale nejdřív zakusit, že nás Bůh miluje. Svěřit se do Božích rukou není vždy snadné. Pro někoho je snazší svěřit se do rukou právníka než do rukou Božích, ačkoliv není pochyb o tom, že Bůh nás nezradí ani na nás nezapomene. Jsme jen lidé a on je duch – právě proto je pro nás tak nesmírně těžké mu říct to, co ona mladá matka: „Nechávám to na tobě, udělej, co chceš.“

Nesmíme nikdy zapomínat na to, že je to právě Boží vůle, která nám přináší uzdravení. Není namístě říkat: „Uzdrav mě, chceš-li.“ Bůh vždycky chce! Správnější je říct: „Uzdrav mě tak, jak chceš.“ Místo abychom Bohu předkládali své představy, ponecháme na něm způsob, okolnosti i čas svého uzdravení.

„Udělej to, jak ty chceš… Nechávám to na tobě.“ Co toto odevzdání se znamená? Už jste někdy museli dát svému synovi injekci nebo své dceři podat hořký lék? Začnou-li se svíjet, křičet a kopat kolem sebe, bude pro vás těžké je vyléčit a uzdravit. Úplně jiné by to bylo, kdyby nechali celou záležitost na vás a uvěřili, že uděláte to, co je pro ně nejlepší.

Se mnou je to stejné. Když se nedokážu odevzdat, jsem jako ten chlapec, který se pere, aby nemusel dostat injekci. Často tak uzdravení, které pro mě Bůh připravil, ruším, když ho nenechám, aby je uskutečnil tak, jak chce on. Odevzdat se mu znamená neklást mu žádné překážky a nechat ho, aby jednal svobodně a dal mi uzdravení, které potřebuji.

Vlož tedy do jeho rukou své nemoci, starosti, obtíže, problémy a všechen svůj neklid, pocházející od nepřítele. S bezmeznou vírou mu řekni: „Udělej to, jak ty chceš. Nechávám to na tobě. Vím, že ty mě nezradíš.“ Pak si můžeš být jistý, že Bůh ti dá to nejlepší.