Ježíš v Káně Galilejské pokračuje ve svém zjevování: Zjevuje Boží moc, ale i Boží dobrotu. Navázal bych dnes na myšlenku minulé neděle. Ve chvíli křtu Bůh nad každým, koho přijímá za své dítě, říká s velikou láskou, s velikou něhou: „Ty jsi můj milovaný syn, ty jsi moje milovaná dcera.“ A toto jeho slovo platí po celý náš život. Říkali jsme si: Čím je člověk starší, tím víc by měl objevovat, poznávat a zakoušet Boží dobrotu. Čím je člověk starší, tím víc by měl žít v postoji: Ano, Otče, jsem Tvým milovaným synem, jsem Tvou milovanou dcerou. A Ty jsi mým milujícím Otcem.

Je nasnadě otázka, proč to takhle někdy nefunguje. Proč přicházejí lidé, kteří říkají: „Já v Bohu neumím vnímat Otce, já mám z Boha spíš strach.“ Může to být i náš problém. Čím to je? Důvodů může být mnoho.

Někdy je to tím, že člověk ve vlastním tátovi nepoznal otcovský prvek, otcovskou lásku, otcovskou důvěru, že vlastní táta člověku ubližoval, zneužíval ho, znevažoval ho, urážel, srážel, nebral své dítě vážně, bral dítěti důvěru, prostě svým životem, svými postoji zatemnil dítěti pohled na skutečné otcovství. Tam je potom moc těžké chápat Boha jako milujícího Otce.

Anebo tam mohla být i nesprávná náboženská výchova, kdy se dítě nevedlo k prolamování do vzájemné lásky mezi člověkem a Bohem, ale kdy se Bůh stavěl před dítě jen jako strašák: „Však on tě Pámbíček potrestá!“ Tam je také moc těžké vnímat Boha jako Otce.

Tam je třeba nejdřív těm, kteří vychovávali nesprávně, odpustit a prosit Boha za uzdravení vnitřních zranění, které si člověk životem nese.

Ale může to být i jinak. Strach z Boha si můžeme budovat i sami: To velice krásně uvádí P. Vojtěch Kodet ve své knížce Učednictví. Vychutnejme si to:

Lidé někdy řeknou: „Víte, já mám strach, že když se Bohu cele odevzdám, všechno mi sebere.“ Nejlépe je si na takovou obavu posvítit: „A o co všechno se bojíš?“ Někdo myslí na cigárka, jiný na každodenní hospodu, další na obrázky na internetu nebo na skrytý nemanželský vztah… Někdo si dokonce myslí, že Bůh tak nějak žárlí na každou lidskou radost a libuje si v tom, když člověk trpí. Proto se bojí, že pustí-li si Boha blíž, určitě mu nevyjde ta lépe placená práce, nebo dokonce přijde nemoc.

Často si v srdci neseme nevyslovené strachy z Boha, plevel, který tam zasel Boží nepřítel: „Jakže, Bůh vám zakázal…? Pozor na něho, chcete-li být šťastní, nepouštějte si ho moc k tělu!“ (srov. Gn 3,1)

A přitom Ježíš přišel, abychom měli život, a to život v hojnosti! Staví se pouze proti všemu, co na skutečném životě parazituje. Nespokojme se už s živořením, neuvěřme strachu z Boha, který nás vede k „privatizaci“ celých sektorů života.

Kdosi to hezky řekl: Je smutné, když člověk má v srdci touhu po moři a skončí u první kaluže za domem.

Tak to by mohl být i závěr dnešního našeho zamyšlení: Bůh ti neublíží. Neboj se! Možná máš s lidmi jinou zkušenost, možná máš jinou zkušenost i s vlastním tátou, ale Bůh je jiný. Bůh je dobrý. Ublížit ti může spíše všechno to, co jde bez Boha a mimo Boha a proti Bohu. O to jde: Uvěřit a zažít, že Bůh je dobrý – dokonce nejvýš dobrý. Tu milost sobě i svým drahým vyprošujme při dnešní mši svaté…

P.S. A že dobrý Bůh někdy člověka nechává i trpět? O tom zase příští neděli.