Zkusme se trochu vžít do úryvku evangelia, který jsme právě slyšeli: Mudrci se dovídají, že se narodil Král. Tak nabalí pokladnice a vydají se na cestu, jak jim ukazuje hvězda. A ta hvězda je ke Králi dovede. Jenže: Ten narozený Král neleží v načančaných oblečcích. Leží zavinutý v plenkách, které se zpravidla používají za jiným účelem. A neleží v královském paláci, ale v zapáchajícím chlívě v krmelci mezi zvířaty. Já bych se vůbec nedivil, kdyby se ti mudrci sebrali a rychle „vyklidili“ prostor. Jenže oni prostor nevyklidili. Oni přijali: Ano – toto je ten Král.

Přiznejme si, že jsme si už tak nějak na ten kolorit betlémského chléva zvykli. Pro ty zbožnější to není jenom kolorit, ale realita daru Boha, který se kvůli nám tak úžasně ponížil. Tuto Boží cestu k nám jsme už nějakým způsobem strávili a přijali. Ale je docela možné, že jsou jiné Boží cesty, jiné zvláštnosti – třeba i bolestné -kterými se Bůh projevuje v našem životě a je otázka, jestli i tyto Boží cesty jsme schopni ve svém životě přijmout a strávit, anebo jestli nás – zvláště ty bolestné Boží cesty – v naší víře blokují. Známe dobře ty věty: „Kdyby byl Bůh, jak by se na to mohl dívat?!“ Na toto téma bych vám chtěl přečíst jednu povídku. Nese název BOŽÍ CESTY:

Byl jednou jeden starý poustevník. Žil sám, ale stále si stěžoval na cesty, kterými ho vede Bůh. Jednou v noci měl sen. Zdálo se mu, že do jeho domu přišel Boží posel a říká: „Pojď se mnou!“
Poustevník vstal a šel.

Přišli do jednoho domu, a byli velmi přátelsky přijati. Pán domu se jim hned s radostí pochlubil: „Dnes mám velký svátek. Můj dlouholetý nepřítel se se mnou smířil a na znamení přátelství mi po¬slal tento zlatý kalich.“ – Když se druhý den chystali k odchodu, poustevník si všiml, že Boží posel tajně balí zlatý kalich do svého batohu. Poustevníka to popudilo, ale dříve, než stačil protestovat, posel ho okřikl: „Tiše! Takové jsou cesty Boží!“

Zanedlouho přišli do jiného domu. Domácí pán byl velký lakomec. Nadával na nevítané hosty a urážel je. „Musíme jít dál,“ řekl posel a ještě před odchodem dal domácímu zlatý kalich. Poustev¬ník se chtěl ozvat. „Tiše! Takové jsou cesty Boží!“ zase ho předešel jeho společník.

Večer přišli k chudému muži, který stále naříkal, že se mu v žádné práci nedaří a že ho stále pro¬následuje neštěstí. „Bůh ti pomůže,“ utěšoval ho Boží posel. Když však odcházeli, podpálil mu dům nad hlavou. „Tak už dost!“ rozohnil se poustevník. Doslal však zase tu samou odpověď: „Takové jsou Boží cesty!“

Třetí den přišli k jednomu člověku, který byl velmi nesnášenlivý. Nesnášel nikoho kromě svého malého syna. Toho miloval nade všechno. Když se druhý den ráno s hosty loučil, říká: „Nemohu vás vyprovodit, ale půjde s vámi můj syn. Může jít až k lávce, kterou se dostanete přes potok. Dávejte mi na něho pozor!“ – „Bůh ho ochrání,“- řekl posel. A když přicházeli k lávce, shodil chlapce do rozvodněného potoka. „Ty ďáble,“ rozkřikl se poustevník, „to přece nejsou Boží cesty!“

Vtom se posel proměnil v anděla, který byl plný nebeského světla. „Tak poslyš!“ řekl. „Ten kalich byl otrávený. Dobrému muži jsem zachránil život, ale chamtivý lakomec se z něho upije až k smrti. Chudák, kterému shořel dům, najde pod jeho troskami poklad. Ten mu pomůže, aby se do¬stal navždycky z bídy. A ještě je tu sobec, kterému jsem hodil do vody chlapce. Ten muž byl velký hříšník. Ze svého syna by vychoval vraha. Ztráta chlapce ho teď přivede k obrácení. Vidíš, ukázal jsem ti něco z Boží moudrosti a spravedlnosti. Měj v úctě jeho skryté cesty.“

Tak kéž máme v úctě Boží cesty. Kéž máme v úctě nejen cestu Božího Syna k nám skrze chlév, ale kéž máme v úctě i všechny ostatní Boží cesty k nám v našich životech, i když jsou skryté, i když jim třeba mnohdy nerozumíme. Dříve či později porozumíme i my…