Z důvodu změny ve vedení duchovní správy je dočasně na webových stránkách farnosti pravidelně aktualizována pouze záložka "Ohlášky". Ostatní dle možností.

Browse By

PROMLUVA NA ZÁVĚR ROKU – VDĚČNOST ANEB JE ZA CO

(Podle myšlenek P. Vojtěcha Kodeta)

Prožíváme den díků za uplynulý rok. Když jsem se před Dušičkami vracel z exercicií z Velehradu, projížděl jsem přes Bystřici pod Hostýnem. Nedalo mi to, abych se aspoň na chvíli na Svatém Hostýně nezastavil. Tak jsem si říkal: Kolikrát jsem tam byl letos prosit! Sice i poděkovat. Ale chtěl jsem Pánu Bohu a Panně Marii poděkovat tak jaksi souhrnně za celý ten rok. Kolik obdarování jsem letos dostal – pro sebe, pro svoje blízké i pro naši farnost! Byly to moc hezké chvíle.

I my budeme dneska uvažovat nad vděčností. Totiž žít ve vděčnosti není vůbec samozřejmé. Toho negativního je kolem nás strašně moc. Víme, kolik slyšíme nářků nad různými a různými negativy. Říká se, že někdy se sejdou dva a hned jsou z toho tři hříchy. Je to naše volba, jestli budeme šířit kolem sebe otrávenost nebo jestli budeme lidmi, kteří do toho mnohdy bolavého prostředí budou přinášet něco jiného. Sv. apoštol Pavel píše: Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj! Za všech okolností děkujte Pánu! Všude a ve všem děkovat a Boha chválit.
Vzpomínal jeden kněz, jak byl kdysi snad ještě jako bohoslovec nebo jako velmi mladý kněz navštívit P. Ladislava Kubíčka, který byl před několika lety zavražděn na své faře. Ten kněz říkal, že mimo jiné si u něj zašel taky na záchod. A když se tam usadil, tak ve výšce očí objevil na dveřích tento nápis: „Vpravdě je důstojné a spravedlivé (i zde), dobré a spasitelné (i zde), abychom Ti, Bože, vždycky a všude (i zde) vzdávali díky. Copak je to samozřejmé, že nám všechny orgány dobře fungují?“ Za všech okolností děkujte Pánu!

Dobře známe ten úryvek evangelia o uzdravení 10 malomocných. Poděkovat přišel jenom jeden z deseti. Jak vysoké je procento těch nevděčných?! 90% – to je dost! Ale otázka zní jinak: A ty seš ten jeden nebo těch devět?

Často Boha prosíme. Poděkování bývá někdy jen jakýmsi zamumláním mezi zuby. Člověk si snadno zvykne. I v duchovní rovině. (Poprosím – Bůh splní. Zhřeším – tak zajdu ke zpovědi. Potřebuji sílu – tak jdu ke svatému přijímání…) Člověk je schopen zvyknout si na všechno.

Ti uzdravení odešli zdraví – to nebylo málo! To, co mezi nimi a Ježíšem zůstalo, byl ale jenom ten distanc, který měli, když na něho z dálky pokřikovali, aby se nad nimi smiloval.

Tak uvažujme: Co dal a dává Bůh nám? V uplynulém roce a každý den. Na nic nemáme nárok. Narodili jsme se jako děti Adama a Evy. Všechno je dar Boží lásky. Co zůstane mezi Bohem a námi dnes a v dalších dnech, které nám Bůh snad dá? Učme se vděčnosti. Bude-li mezi námi a Bohem vděčnost, pak nejenom že nám Bůh a jeho působení nezevšední, ale budeme zároveň i s Bohem šťastni, budeme jím fascinovaní, bude v našem srdci vládnout Kristův pokoj a my ho poneseme a budeme šířit dál.