Vyprávěl jeden kněz, jak šel kdysi v kněžském oblečení v pohřebním průvodu. Kolem jezdily autobusy, vozily lidi ze zaměstnání. A on si tak říkal: Co si asi ti lidé myslí?

Napadlo vás někdy, co si o nás křesťanech myslí nevěřící lidé? Samozřejmě jak kdo. Mnozí lidé oceňují práci církve – zvláště na poli charitativním. Ale určitě na tom druhém pólu jsou i takoví, kteří nás nenávidí. Takových osobních přímých nenávistných výpadů asi zas tak moc dnes nebývá. Ale třeba v takových internetových diskusích je té zloby a nenávisti vůči církvi velmi a velmi mnoho. Nicméně přiznejme si, že asi nejčastější postoj vůči nám křesťanům – alespoň v té naší ateistické zemi – je lhostejnost. Moderně řečeno: Jsme tolerováni. Jistě nemálo je těch, kteří si myslí, že křesťan – to je takový budižkničemu, který nic neumí, neví si sám se sebou moc rady, tak potřebuje víru, potřebuje berličky.

Ovšem dnešní svátek nás učí, že ve skutečnosti je tomu trochu jinak. Učí nás, že pokud je křesťan skutečně na svém místě, tak je tomu zcela jinak: Víra – to nejsou berličky, ale naopak: Víra vyžaduje nasazení. Být křesťanem – to neznamená jenom chodit „cukrovat“ na Ježíška do Betléma. Být křesťanem – to vyžaduje zápal a nadšení, náročnost.

Jestli je máme, to je skutečně otázka. Zápal, nadšení, náročnost – to je prvek, který ve společnosti velmi chybí. Bohužel chybí často i v církvi. Jak říká psychiatrička MUDr. Jitka Krausová, každá další generace je dnes fyzicky i psychicky slabší. To, co vydrželi osmdesátiletí, nevydrží dnes šedesátiletí. Co vydrželi šedesátiletí, nevydrží dnes čtyřicetiletí, atd.

A ty degenerované generaci si vytváříme sami snižováním latěk, snižováním nároků, falešným zaklínadlem tolerance. Výsledky vidíme v různých rovinách: Jak to říkala jedna ředitelka školy: Kdysi když děcko dostalo ve škole – s prominutím – přes hubu, tak doma o tom ani neceklo, protože by dostalo ještě jednou. Dneska stačí křivý pohled nebo slovo učitele a někteří rodiče jsou okamžitě ve škole, aby si stěžovali. I v rovině manželství: Kdysi taky nad různými manželstvími se přehnaly různé bouře. Ale lidé spolu vydrželi. Dnes stačí málo a lidé jsou od sebe, rozvádějí se… I v církvi: Někdy stačí, když to mezi někým trochu zajiskří a lidé odcházejí po celých rodinách.

Tak to je výzva dnešního svátku: Nebýt skleníkovou kytičkou, na kterou se nesmí fouknout. Chtít něco dokázat, i když to třeba něco stojí.

Že to jde, o tom svědčí nejen příklad sv. Štěpána a mnohých mučedníků dvou tisíc let křesťanství, ale i mnohé příklady ze současnosti. Za všechny aspoň jeden: Nesmírně rád vzpomínám na jednoho chlapce na jednom z mých bývalých působišť, který, když ho ve škole začali učit nějaké blbosti a věci nedobré o věcech lásky mezi mužem a ženou, tak dokázal proti tomu vystoupit, dokázal se vzepřít, dokonce měl odvahu přijít s tím za ředitelem. A ředitel uznal, že to je skutečně vedle a zasáhl. Ten kluk mohl mlčet. Mohl mít strach, že si ten učitel na něho zasedne, mohl mít strach, že se mu druzí budou smát. Ale jako sv. Štěpán, tak i ten chlapec nebyl břečkou, nebyl skleníkovou kytičkou. Byl mužem plným milosti a síly.

Ano: To je výzva dnešního svátku: Nebýt skleníkovou kytičkou, nebýt břečkou, nebýt beztvarou hmotou s nálepkou křesťana, ale být lidmi plnými milosti a síly, být lidmi nadšení, nasazení, lidmi, kteří umí plout proti proudu, lidmi kteří i jako křesťané chtějí a umí něco dokázat. Pro Boha i pro bližní.

Na přímluvu svatého Štěpána kéž toto chceme a kéž nám Bůh tu milost dá…