Chtěl bych toto naše dnešní zamyšlení začít malým ohlédnutím zpět: Včera o 4. neděli adventní jsme si připomínali a rozumovými argumenty podložili, že o Vánocích nebudeme slavit pohádku, nebudeme slavit legendu, nebudeme slavit vánoční příběh, ale budeme slavit realitu Ježíšova příchodu na tuto zem. Realitu, která je doložena historickou vědou.

Dnes odpoledne jsme zde slavili mši svatou ve společenství rodin s dětmi. Zamýšleli jsme se nad podstatou Vánoc. Zamýšleli jsme se nad nebem zavřeným po pádu prvních lidí, nad tím, že ani duše dobrých, spravedlivých lidí nemohly přijít k Bohu. Ježíš přišel, aby svojí smrtí a svým vzkříšením nebe otevřel. Ptal jsem se dětí na jejich nejmilejší hračky a pak jsem jim položil těžkou otázku: Dokázal bys tuto tvoji nejmilejší hračku někomu dát? Děti většinou říkaly, že ne. Dokázal bys ji dát třeba někomu, koho máš moc rád? Děti cítily, jak by to bolelo a mnohé by to nedokázaly vůbec. A já jsem jim říkal. Vidíš: A Bůh nedal nejmilejší hračku, ale dal nám to absolutně nejcennější – dal nám svého Syna. To je ta největší hodnota Vánoc. To je vlastně podstata tajemství Vánoc.

Pojďme kousek dál. Proč Ježíš přichází. Dostal se mi do rukou jeden letáček, který to velice krásně vysvětluje:

Pastor George Thomas přišel jednoho velikonočního rána do kostela se starou, rezavou ptačí klecí. Postavil ji na kazatelnu a překvapeným lidem začal vyprávět:
»Včera jsem se šel projít po městě a uviděl jsem chlapce, který nesl tuto klec. Byli v ní tři malí ptáčci, kteří se ustrašeně zmítali. Zastavil jsem se a zeptal se ho: „Co to máš, synku?“ „Ale chytil jsem nějaké ptáky,“ odpověděl. „Co s nimi budeš dělat?“ „Vezmu je domů. Budu je dráždit, vytrhám jim peří, chci se prostě dobře bavit“, odpověděl mi kluk. „A co budeš dělat, až tě ptáci omrzí?“ „Dám je našim kočkám a ty si na nich pochutnají.“ Na okamžik jsem se odmlčel. „Kolik chceš za ty ptáčky?“ „Cože?!? Na co by vám byli? Jsou to obyčej¬ní polní ptáci. Nezpívají a vůbec nejsou pěkní!“ „Kolik?“, ptám se. Chlapec si mě přeměřil, jako bych se právě zbláznil a vyhrkl: „Deset dolarů!“ Sáhl jsem do kapsy, vytáhl peníze a podal je chlapci. Ten zmizel jako blesk. Zdvihl jsem opatrně klec, zanesl ji pod strom a položil na trávu. Otevřel jsem dvířka klece a nechal ptáčky uletět na svobodu.« Pastor tím vysvětlil, proč klec položil na kazatelnu a pokračoval:
»Tato zkušenost mi připomněla, že i my lidé jsme se dostali do po¬dobné situace jako ti ptáčci. Byli jsme stvořeni Bohem pro svobodu, ale Boží a lidský nepřítel – satan, také nastražil své pasti. Nejprve lidi svádí ke lhaní, podvádění a nenávisti, opíjení se, proklínání, výrobě zbraní a zabíjení. On je zosobněním zla. Přináší jen slzy a utrpení. Celé lidstvo se octlo v kleci a všichni jsme se stali jeho zajatci. Do této bezvýchodné situace nás dostaly naše sklony ke hříchu a naše odmítnutí Boha.
V posledních desetiletích jakoby rostla neschopnost rozpoznat dobro od zla. Čerti jsou v pohádkách tradičně zobrazováni jako humorné postavy pro zasmání. Na tom by nebylo nic zlého. Jenže lidé si s touto zábavnou představou spojují také satana a peklo. Jde však o velmi vážnou věc, před kterou nás Pán Ježíš opakovaně varoval. Peklo totiž představuje nenávist, zoufalství a beznaděj.
Bůh však ve své lásce lidi nenechal, aby propadli peklu. Vzal na sebe podobu člověka v Pánu Ježíši a nechal na sobě zlo projevit. A satan toho využil: Ježíše potupil, mučil, vysmál se mu, přibil ho na kříž a nakonec i zabil. Ukázal nejvyšší triumf zla. Nic horšího už není. Tím se však odhalil jako ten, který dovede jen ničit a zabíjet. Bůh v tomto činu naopak projevil svoji nezměrnou lásku k lidem, když podstoupil toto hrozné utrpení.
Lidé se dnes mohou svobodně rozhodnout, koho budou následovat: Boha nebo satana. Střední cesta není. Pán Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním zvítězil nad satanem. Otevřel lidem vnitřní vězení a dal každému možnost svobody. Jedině Ježíš Kristus má moc odpouštět hříchy a dát nový smysl našemu životu.
Pastor ukončil kázání, vzal klec a odešel z kazatelny.

Tak to je podstata Vánoc: Proto Ježíš přichází. Co to znamená pro nás?

Náhodně jsem včera ve zpravodajství zachytil rozhovor s teologem, profesorem Tomášem Halíkem. Ptali se ho, o čem by lidem doporučil o Vánocích rozjímat. A on řekl asi tato slova:

Mohou rozjímat o Tom, jehož narozeniny v tyto dny slavíme. Čím je pro ně. Jestli ten vztah k Ježíši nazaretskému zůstává jenom na té dětinské úrovni, jestli je to jenom jakési Bambino, které dává dárky pod stromeček anebo jestli tahle postava s člověkem roste a jestli je pro nás také tím dospělým člověkem, který nebyl jenom učitelem morálky, ale byl učitelem lásky – obětavé lásky, nesobecké lásky. To je hodnota, kterou naše rodiny i naše společnost moc a moc potřebují.

A tak to je zároveň i mé přání k Vánocům: Abychom dokázali přijmout ten absolutně nejcennější dar, který v Ježíši Kristu dostáváme. Nejen v tom historickém Ježíši, který přišel před dvěma tisíci lety na tuto zem, ale také v Ježíši přítomném tady a teď a stále v Eucharistii. Ať dokážeme v Ježíši Kristu přijmout ten absolutně nejcennější dar, který je darem nejen pro tuto noc, ale pro každý den našeho života…