Prožíváme Rok víry a je přáním našeho otce biskupa, abychom se v nedělních promluvách nad pokladem víry více zamýšleli. Jako úvod k těmto zamyšlením udělejme maličký „výlet pod vlastní kůži“. Mohli bychom jej nazvat: Stav naší víry dnes v šest hodin ráno. Ať nám k tomu napomůže zamyšlení biskupského vikáře pro pastoraci P. Víta Zatloukala:

Tak věříme. Tuto víru vyznáváme a ona je naší slávou v Ježíši Kristu, našem Pánu. Opravdu?
Při obnově křestních závazků odpovídáme na otázky, které klade kněz, téměř automaticky. Při nedělním zpěvu či recitaci Kréda si mnohdy neuvědomujeme, jak hluboké skutečnosti jsou v této modlitbě obsaženy. Možná proto, že se nám ztratil význam, že Krédo je „SYMBOLUM FIDEI“. Tedy to, co nás spojuje v jedno společenství. Možná již pokládáme Vyznání víry (Krédo) jen za pouhá symbolická slova, jejichž význam není až tak podstatný, a víra je pro nás především osobní záležitostí. Možná nám připadají formulace této modlitby cizí, šroubované a neosobní…
Prožíváme-li Rok víry a zaslechneme-li v poslušnosti Svatému otci výzvu, abychom Vyznání víry zařadili do svých každodenních modliteb (stejně, jak do nich patří Otčenáš a Zdrávas, Maria), neznamená to ještě automatickou nápravu toho nepříjemného stavu, kdy jako „deklarovaní křesťané“ jsme prakticky neznabozi. Ne nevěřící (chraň Příroda!, řekli by v televizi), ale věřící jen tak nějak po svém.
Myslím to vážně, mnozí křesťané jsme neznabozi! Nejsme Boží děti a neznáme Boha jako svého Otce. Žijeme snad důsledně den co den prakticky podle své víry?! Ježíš Kristus, vtělený jednorozený Syn, již není náš Pán, když Mu nedáváme denně prostor a nenasloucháme Mu ve slovech Evangelia. Jak by mohl rozhodovat o životě každého z nás, když se silou a mocí držíme svých utopických představ o štěstí, ráji a „trvale udržitelném rozvoji“ zde na zemi?! Neznámý Duch Svatý, kterého jsme přijali ve křtu a pod jehož pečetí by měli žít lidé biřmovaní, není ten, kdo nás učí, posiluje, těší a který nám dává život. Mluví našimi ústy? Jsou snad naše slova slovy o pokoji, pravdě a lásce? Jsme jako křesťané lidmi neotřesitelné naděje v tomto světě zmítaném problémy? Spíše vídávám i v kostele lidi unavené, plné strachu a úzkosti, kteří se ptají: „Jak to bude dál“?!
Přijměme v tomto Roce víry pozvání k prohloubení a upevnění své víry.
Přijměme pozvání k poznání víry Církve. Přijměme pozvání k poznání Toho, jemuž jsme uvěřili.

Jsme si svojí vírou jisti? Nasadím vám „brouka“ do hlavy. Před nedávnem mi jeden desetiletý chlapec, který život Pána Ježíše zná z evangelií perfektně, položil tuto otázku: „Ale co když s tím Ježíšem je to všechno blbost? Co když žádný Ježíš tady na zemi nikdy nežil?!“ Co vy na to? Co byste mu na to odpověděli? Bude o tom řeč příště…