Může někomu připadat přinejmenším zvláštní, že dneska – v době, kdy tolik království už zaniklo, kdy se zbortilo tolik královských trůnů – slaví církev svátek Krista KRÁLE. Někdo si možná myslí, že církev tím dává najevo svoji touhu vládnout, touhu po moci ve světě. Tak se dneska zkusme zamyslet nad tím, jaký vlastně je ten náš Král – Kristus.

Je tomu už skoro 2000 let, co proti sobě stáli 2 muži: hrdý římský občan Poncius Pilát a zatčený Ježíš. V té chvíli se ho Pilát ptá: „Ty jsi Král?“ – „Ano, já jsem.“ Víme, jak to pokračovalo: Ježíš kraluje z kříže. Diktátoři nechávali lidi umírat za sebe. Ježíš zemřel za nás. Takový je náš Král. A šťastný člověk, který tomuto Králi dovolí, aby nad ním kraloval. Šťastný člověk, který dovolí Kristu, aby opravdu byl prvním v jeho životě.

Četl jsem krásnou a výstižnou myšlenku, která říká: „Je-li Ježíš na prvém místě, pak je všechno na svém místě.“ A také opačně: Když to člověk Kristu nedovolí, když člověk sám sobě chce být Králem, tak potom podle toho ten svět vypadá. Čím níž na tom žebříčku hodnot bude v životech lidí Ježíš, tím větším Kocourkovem svět bude. Vidíme to kolem sebe. Člověk už má pomalu strach pustit si zprávy, co z nich zase na něho vypadne. Don Bosko říkával: „Nebudeme-li stavět kostely, budeme stavět kriminály.“

Max Kašparů v jedné ze svých knih, která se jmenuje O radostech lidské duše, popisuje, jak vypadá svět, ve kterém není místo pro Krista a jeho řád. Ta kapitolka nese název Kozel zahradníkem.

Kritik politiků se nedokáže domluvit s vlastní manželkou,
volič komunistů svobodně podniká,
otec darebáka obviňuje učitele,
zastánkyně práv zvířat jde na potrat,
laik poučuje odborníka,
zločinec kritizuje zákony,
lékař holdující alkoholu léčí alkoholika,
kuřák poučuje o škodlivosti cigaret astmatika,
ateista touží po svatebním obřadu v kostele,
katolík se řídí horoskopem,
starý levičák kandiduje za pravicovou stranu,
v base sedí kapsář za ukradenou peněženku,
svobodě se těší tunelář s nakradenými miliony,
rozvedený sukničkář školí žáky v předmanželské výchově,
odpůrce církve chodí na půlnoční,
kozel dělá zahradníka,
svět se ještě točí
a rozum stojí…

Možná i my zde cítíme svoje dluhy. Možná cítíme, že Ježíš nebyl vždy na trůnu našeho srdce. Možná právě zde je kořen leckterých problémů. Vidíme, jak je důležité dovolit Kristu, aby nad námi vládnul, aby byl tím prvním v našem životě. Bez toho svět lepší nebude. Bylo by krásné, kdybychom z té dnešní mše svaté odcházeli s tím předsevzetím: Pane, tak já ti to dovolím, abys byl mým králem, abys byl tím prvním v mém životě. Pak začnu mít jistotu: Svět začal být aspoň trochu jiným…