Chtěl bych v dnešním zamyšlení propojit myšlenku evangelia „Milovat Boha celým srdcem, celou duší, celou silou“ s myšlenkami těchto dní, kdy zvláště myslíme na naše zemřelé.

Někdy to tak bývá, že lidé přijdou ke hrobu své maminky, svého táty, nebo třeba k hrobu kněze, kterého měli rádi a který je vedl, a uvažují nad tím, co by jim v jejich konkrétní životní situaci maminka, táta nebo třeba ten kněz poradili. Mnohdy to byli lidé lidsky zkušení, lidsky zralí, mnohdy to byli lidé i hluboce zbožní, milující Boha. Co by nám právě tito naši zbožní předkové asi chtěli povědět do našich dnů?

Je dobré učit se i z historie. Sv. Augustin, který prožil nejprve bouřlivé mládí a pak se obrátil a stal se dokonce knězem a biskupem, ve svém spisu „Vyznání“ popisuje tuto zkušenost z posledních dnů jeho maminky sv. Moniky, která se mnoho let se slzami modlila za jeho obrácení a skutečně se ho dočkala:

Když se blížil den, kdy měla odejít z tohoto světa – ty jsi znal ten den, Bože, my jsme ho neznali – stalo se tvým skrytým řízením, jak jsem přesvědčen, že jsme já a ona byli sami, opřeni o okno, jímž bylo vidět do zahrady domu, v němž jsme bydleli. Bylo to v Ostii na Tibeře, kde jsme se, vzdáleni vší vřavy, po dlouhé namáhavé cestě zotavovali před odplutím. Rozmlouvali jsme tehdy o sa¬motě velmi srdečně. Nedbali jsme na to, co bylo za, námi, a byli jsme upnuti na to, co bylo před námi, a ptali jsme se spolu v přítomnosti pravdy, jíž jsi ty, jaká bude věčná blaženost svatých, to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk ani nikdy nepomyslil, a naše srdce prahlo po nebeských vodách z tvého pramene, pramene života, který je u tebe.
těchto věcech jsem mluvil, i když ne tímto způsobem a těmito slovy. Ale ty, Pane, víš, že když jsme toho dne takto rozmlouvali a tento svět se všemi jeho radostmi ztrá¬cel při tom rozhovoru pro nás cenu, ona tehdy řekla: »Synu, pokud jde o mě, už mě na tomto světě nic netěší. Co zde mám ještě dělat a nač tu mám být, nevím, vždyť od tohoto pozemského života už nic nečekám. Jen pro jedno jsem si přála žít ještě nějakou chvíli na tomto světě: chtěla jsem vidět, dříve než umřu, že jsi katolickým křesťanem. A Bůh mi to dopřál v míře mnohem větší, neboť mohu vidět i to, že jsi pohrdl pozemským štěstím a stal ses Bo¬žím služebníkem. Co tu mám ještě dělat?«
Nepamatuji se už dobře, co jsem jí na to odpověděl. Ale asi za pět dní nebo jen o málo později dostala horečku a ulehla. V době nemoci jednou omdlela a ztratila na chvíli vědomí. Přiběhli jsme k ní, ale brzy se probrala, podívala se na mě a na mého bratra, jak jsme u ní stáli, a jako by něco hledala, nám řekla: »Kde jsem to byla?«
A když nás viděla, že jsme smutní a zaražení, řekla: »Pochováte svou matku tady.« Mlčel jsem a snažil jsem se zadržet pláč. Můj bratr však něco řekl, že by si přál, aby nezemřela v cizině, že by bylo pro ni lépe umřít ve vlasti. Když to uslyšela, pohlédla na něj s úzkostí a výčitkou, že mu záleží na takových věcech, potom se podívala na mě a řekla: »Slyš, co to říká.« Brzy nato řekla nám oběma: »Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.« A když sdělila, jak mohla, toto své přání, přestala mluvit, neboť nemoc se zhoršovala a působila jí utrpení.

Myslím, že toto je odkaz i těch našich zemřelých zbožných rodičů a prarodičů: Aby viděli, že dále neseme štafetu víry a života s Ježíšem, kterou nám předávali. Jak to říkala jedna maminka svému synovi, se kterým měla problémy: „Víš, čekám, že se změníš. A pamatuj si, že i kdybych se toho tady na zemi nedočkala, tak i na věčnosti budu čekat.“

A druhý odkaz našich zbožných předků: Když můj hrob nezaroste trním, bude to fajn. Ale hlavně na mě pamatujte v modlitbě a u oltáře.

Zkusme tento odkaz přijmout a naplnit…