Pán Ježíš vypráví učedníkům o tom, že bude trpět, že ho zabijí a oni se cestou dohadují, který z nich je větší. Tuto diskusi Ježíš ukončuje tím, že jim před oči postaví dítě.

Je to zvláštní, jak někdy třeba i děti a mládežníci dokáží zahanbit nás dospělé.

Je tomu něco přes rok, co v jedné vesnici mé farnosti bylo 1. svaté přijímání. Byl u něj i jeden z ministrantů. Myslím, že to bylo týden po 1. svatém přijímání: Už zase ministroval, měl mi na konci mše svaté přinést konvičku s vodou. Stál jsem u kraje oltáře a ono se nic nedělo. Tak jsem se usmál, chvíli jsem čekal, synek se vzpamatoval, vodu přinesl a potom po mši svaté mi povídá: „Víte, proč jsem zapomněl přinést tu vodu?“ – „No proč?“ – „Já jsem ještě pořád děkoval Pánu Ježíši, že ke mně přišel!“ Tak to mi „vyrazil dech“.

Tentýž synek přede mnou nadhodil myšlenku, že Jidáš Pána Ježíše prodal jenom za takovou trochu – za třicet stříbrných. Nedalo mi to a trošku jsem si do něho rýpnul. Povídám: „A tak za kolik bys ho prodal ty? Za kolik by to už stálo za to?“ Synek se chviličku zamyslel a povídá: „Já bych ho neprodal!“ To bylo tak nádherné vyznání!

Před třemi týdny mě pozvali do rodiny toho ministranta v neděli na oběd. Už u oběda ten klučina říkal, že má pro mě překvapení. Dělal jsem si i tak trochu legraci. Ptal jsem se, jestli je to překvapení k snědku. Ale neprozradil. Když bylo po obědě, povídá: „Mami, už můžu?“ Přinesl malou krabičku, postavil ji na stůl a říká: „Já bych vám chtěl dát na opravy kostela to, co jsem o prázdninách ušetřil.“ Krabičku jsme otevřeli, bylo tam tisíc Kč: Co dostal za vysvědčení, co o prázdninách ušetřil, to přinesl na opravy kostela. Povídám: „A nebude ti to chybět?“ – „Ne, já se tak těším, až přijdu do toho opraveného kostela!“ Tak jsem mu moc za jeho dar děkoval a kluk povídá: „Já mám od vás víc!“ – „Co třeba? – „Třeba to, že jsem mohl jít ke svatému přijímání…“ To jsou tak krásné zkušenosti s dětmi!

Vzpomínám si na jiného ministranta – byl už malinko starší, než tomu bývá zvykem, kdy se děti zpravidla připravují na 1. svatou zpověď. Jednou – aniž bych se ho na něco ptal – povídá: „Já už se tak těším na svatou zpověď! Já už to tak potřebuju!“

Nejenom děti – i mládež umí někdy tak pohladit člověka i Boha po srdci. Bude teď v mé farnosti začínat příprava na biřmování. Přišel i jeden trošku mladší synek, jestli bych ho vzal na biřmování taky. Tak jsem mu říkal: „A když se tě zeptám, co tě k tomu vede, že chceš jít k biřmování?“ Taky se malinko zamyslel a tak upřímně povídá: „Co mě k tomu vede? Já mám Pána Ježíše rád a myslím, že by mi to pomohlo.“ Tak samozřejmě…

A tak kéž v tom světě, kde vládne „ruka trhu“ a požitek a honba za věcmi a za tituly a za poctami, kéž v době, kdy tolik lidí Pána Boha opouští a dává ho do starého harampádí, vidíme ty ostrůvky krásy a hloubky, která může být nejen v dospělých, ale i v dětech a mládežnících a kéž nám Pán Bůh vloží do srdce také velikou touhu tu krásu, tu hloubku pěstovat: ve svých srdcích, ve svých životech, ale zvláště také v dětech, které nám Pán Bůh svěřuje a které nám staví do cesty.