Pán Ježíš se apoštolů ptá, co lidé o něm říkají, za koho jej pokládají. Apoštolové odpovídají: „Tak to víš, někteří říkají, že jsi prorok, jiní říkají, že jsi Jan Křtitel, další povídají že jsi Eliáš. To víš, lidi nadělají řečí…“ A Pána Ježíše jako by to ani moc nezajímalo, nijak na to nereaguje a zamíří otázkou přímo k nim: „A co vy hoši? Kým jsem pro vás?“ Petr vyhrkne: „Ty jsi Mesiáš!“ Tak to je první připomínka dnešního úryvku evangelia: Ježíše nezajímá, co říkají lidé napravo nebo nalevo ode mě. Jeho na prvém místě zajímá, kým je pro mě osobně.

Tak teď se pokusme o pohled do svého nitra: Pokusme se teď opravdu ztišit, ponořit do svého nitra a položme si otázku: Co cítím, co prožívám, na co myslím, když se řekne „Ježíš“? Co se pohne v mém nitru, když se řekne „můj Pán“? Člověk může zjistit, že celá desetiletí chodí do kostela, že tyto pojmy používá desítky let a že je jimi úplně netknutý, že ty pojmy jdou někde kolem něho. Ale může být i to, že když člověk tyto pojmy uslyší, zvlášť pokud už s Ježíšem něco prožil, tak něco v něm zarezonuje, že člověk si uvědomí, že Ježíš není jenom nějaký soused ve vedlejším bytě, že to není nějaký pantáta odnaproti, že Ježíš není jenom nějaký strejček pro chvíle nepohody, kterého využijeme, když nám „teče do bot“ a pak se zas vrátíme do toho svého života. Zvlášť pokud člověk už s Ježíšem něco prožil, tak možná i má tu touhu, aby Ježíš byl opravdu jeho Pánem – Pánem s velkým P a se vším všudy. A možná cítí, jak může být těžké dnes a denně to uskutečňovat.

Prožil to i apoštol Petr. Říká: „Ty jsi Mesiáš!“ A za chvíli slyší: „Jdi mi z očí, satane, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ To je věta, kterou by asi nikdo z nás od Ježíše slyšet nechtěl… Ten český překlad je ovšem tak trochu nepřesný. V řeckém originále Ježíš doslova říká: „Jdi za mne!“

To byl nešvar Petrův a je to nešvar i mnohých dnešních křesťanů, že nechtějí jít ZA Ježíšem, ale PŘED ním. Asi tak jako když malé dítě poskakuje před maminkou a občas se otočí, jestli maminka ještě je za ním. Tak i spousta lidí nechce jít ZA Ježíšem – v těch jeho šlépějích, ale chtějí jít PŘED ním: Já si naplánuju svůj život, já si naplánuju, čím budu, já si naplánuju, co budu dělat a jak to budu dělat a v tom lepším případě se pak otočím na Ježíše a předložím mu svůj hotový plán, jestli s ním souhlasí. V tom horším případě si všechnu naplánuju a udělám sám a Ježíše se na to ani nezeptám. Nebo mu dokonce budu chtít radit, jak to má udělat on. To je hezky zobrazeno v tom dnešním úryvku evangelia: Petr si vzal Ježíše STRANOU a začal mu to rozmlouvat: „Pane, takhle ne, jinak to bude!“ Úplná výměna rolí. Najednou Petr chce být Mesiášem a chce Krista vést. To je pokušení mnohých dnešních křesťanů – radit Bohu, co má dělat: Co má udělat v mé rodině, co má udělat s mojí ženou, s mými dětmi, co má udělat v Sýrii, co by ve světě měl a neměl dělat.

Pán Ježíš říká: „Pojď za mnou! Jdi za mne!“ A to je odpověď na všecka ta lidská hledání a tápání, kdy člověk neví, kde má pravici a kde levici, kdy neví, co je dobro a co je zlo, kdy neví, kam se pohnout: „Pojď za mnou! Já jsem pro tebe připravil, já jsem pro tebe naplánoval. Jdi za mne. Pojď za mnou! Hledej, co jsem pro tebe připravil, co jsem pro tebe naplánoval. Jdi za tím, jdi za mnou. Já ti budu ukazovat cestu, já ti ji budu prošlapávat a bude to k dobru tvému i k dobru lidí kolem tebe…“

Ano, Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, ale dlouho ještě podle toho neuměl dostatečně žít. Dlouho trvalo, než uzrál. Jestli i my cítíme, že chceme opravdu upřímně ve svém nitru říct: „Ježíš je i můj Mesiáš, můj Pán“, tak je to dobře. A jestli cítíme, že ne vždy podle toho žijeme, jestli cítíme, že i před námi je ještě cesta dlouhého zrání, tak jako další krok k tomu zrání zkusme upřímně Pánu říct: Ano Pane, nechci poskakovat PŘED tebou, chci jít ZA tebou. A pak budu vědět, jak to bylo řečeno v jedné pěkné myšlence:

I když nevím, kterou cestu zvolit,
– vím, že Ty mě povedeš.
I když se bojím toho, čím mám projít,
– vím, že Ty mě provedeš.
A když padám, nemám sílu dojít,
– vím, že Ty mě dovedeš.