Ježíš vyzývá učedníky, aby jedli jeho Tělo a pili jeho Krev a oni odcházejí. Ke své škodě. Jak je Ježíš mohl obohatit! Teď bude na nás, jestli tu Ježíšovu výzvu k přijímání Eucharistie přijmeme my. Možná i dnes někdo řekne: „Tvrdá je to řeč, velký nárok, to my nechceme…“ Ale jiní možná přijmou.

Před dvěma týdny jsme uvažovali nad tím, jak mše svatá, která je zpřítomněním oběti Pána Ježíše na kříži obdarovává celou církev, jak zvláště obdarovává ty, za které je sloužena, jak jedinečným způsobem obdarovává ty, kdo se jí zbožně účastní. A přece ne každý odejde ze mše svaté obdarován stejně: Někdo si odnese víc, někdo míň. Čím víc se člověk Bohu otevře, tím víc odejde obdarován a tím víc skrze něj mohou být obdarováni i druzí.

Není to o Boží nespravedlnosti: Ježíš člověka obdarovávat chce. Ale respektuje svobodu: Když se uzavřeš, odejdeš, nechceš, Ježíš to respektuje. Ale to neznamená, že je to k tvému dobru. A neobdaruješ ani druhé tak, jak bys mohl a jak bys možná i toužil. Co tím chci říct:

Ano, vrcholem účasti na mši svaté je svaté přijímání. Bylo by moc dobře dělat to tak, jak to dělali první křesťané: Ti přijímali Eucharistii při každé mši svaté a to jim také dávalo sílu až k mučednictví. To je ideál i pro dnešní dobu: Žít tak a ke svátosti smíření chodit tak často, abychom pokud možno při každé mši svaté mohli jít i ke svatému přijímání. To je totiž strašná škoda, když člověk na mši svaté je a ke sv. přijímání nemůže. Samozřejmě mše svatá sama o sobě člověka, který je na ní zbožně přítomný, obdarovává, ale když člověk při ní nemůže jít ke svatému přijímání, tak odchází ne plně obdarován. Tam cosi podstatného v tom obdarování člověka chybí. Ale ne že by Bůh obdarovat nechtěl. Opačně: Bůh má nachystáno, Bůh zve. Ale člověk se zdráhá přijmout.

A stejně tak když necháváme sloužit mši svatou na naše úmysly a za naše drahé. Rozhádej se z někým a potom po něco chtěj! My chceme sobě nebo našim drahým skrze mši svatou něco vyprošovat. Jestliže je ale mezi námi a Bohem něco, co nám brání v přijímání Eucharistie, tedy něco závažného, samozřejmě že mše svatá působí sama o sobě. Ale na druhou stranu kolik obdarování ze strany Boží bychom mohli přijmout pro své životy a pro naše drahé, kdybychom nejen „dali na mši svatou“, ale kdybychom před tou mší svatou, která je za nás nebo na naše úmysly sloužená, přišli ke svátosti smíření a při té mši svaté pak šli ke sv. přijímání! Vždyť i plody toho svatého přijímání můžeme nabídnout Bohu jako oběť: za sebe, za naše drahé, za živé, za zemřelé, na ty úmysly, které neseme ve svých srdcích – aby nám Bůh žehnal, aby projevoval na nás své milosrdenství. Kolik bychom sobě i svým drahým vyprosili, kdybychom prosili v osobních modlitbách i při mši svaté se srdcem osvobozeným od hříchů, s čistým srdcem – jako Ježíšovi přátelé!

Je to moc krásné, když někdo zemře a rodina přijde ke svaté zpovědi, aby při pohřební mši svaté mohla jít ke sv. přijímání a obětovat ho za očištění a přijetí zemřelého. Je to moc krásné, když někdo nechá sloužit mši svatou na nějaký svůj úmysl a přijde ke svaté zpovědi, aby se plně otevřel Boží lásce a Božímu působení ve svatém přijímání. Je to moc krásné, když člověk žije tak a zpovídá se tak často, aby při každé mši svaté mohl jít ke svatému přijímání.

Je to nejen krásné, ale i hluboké a účinné. Zbývá pouze otázka: Přijmeme to? Nebo i pro nás toto pozvání bude tvrdá řeč? Odpovědět si musí každý sám…