Minulou neděli jsme rozjímali nad větou sv. apoštola Pavla: Kristus vydal sám sebe za nás v oběť. Uvažovali jsme nad hodnotou Ježíšovy oběti na kříži, která se zpřítomňuje při každé mši sv. Řekli jsme si, že každá mše svatá posvěcuje celou církev, živé i zemřelé, že každá mše svatá jedinečným způsobem obdarovává všechny, kdo jsou na ní zbožně přítomni, ale že je i možno mši svatou nechat sloužit na nějaký úmysl. Plody každé mše svaté mohou být Bohu nabídnuty – obětovány – na konkrétní úmysl za živé i zemřelé. Uvažovali jsme nad hodnotou mše svaté za farníky – říkali jsme si, jak je úžasné, že každou neděli je takto mše svatá sloužena za každého z nás a na naše úmysly.

Pojďme dneska kousek dál. Dnes opět v četbě Božího slova – tentokrát v evangeliu – zaznívá myšlenka o spojení oběti a Eucharistie. Ježíš říká: „Chléb, který já dám, je mé tělo obětované za život světa.“

Samozřejmě že vrcholem každé mše svaté jakožto zpřítomnění Ježíšovy kalvárské oběti je svaté přijímání. Ve svatém přijímání přijímáme jedinečným způsobem plody Ježíšovy oběti na kříži. Tak jako celá mše svatá tak ani svaté přijímání není jenom společenská záležitost. Myslím, že to řekl kterýsi z biskupů vzhledem k 1. sv. přijímání, že tam, kde by 1. sv. přijímání mělo být pro dítě jenom společenskou záležitostí, jenom záležitostí hezkých šatiček a dobrého oběda a dárku od babičky, tak že v takovém případě je lepší ke svatému přijímání nejít. Ježíšova smrt na kříži nebyla společenská záležitost. To byla krvavá záležitost! A my v Eucharistii přijímáme plody této oběti. To bychom měli vždycky prožívat s velikou vroucností a velikým rozechvěním.

A ještě jedna myšlenka, která souvisí s Ježíšovou obětí na kříži, s obětí, která se zpřítomňuje v Eucharistii, ve slavení každé mše svaté.

Začnu jedním vtípkem: Přijde ženich po svatební mši svaté za panem farářem a hrdě povídá: „Tak co budu platit?“ Pan farář na to: „No, u nás je zvykem, že každý ženich dává tolik, nakolik si cení své nevěsty.“ Ženich sáhne do kapsy a vtiskne panu faráři do rukou padesátikorunu. Pan farář se podívá na nevěstu a dvacet korun mu vrátí…

To často také bývají dost nepochopené věci: Když si lidé nechají sloužit mši svatou na své úmysly, většinou pak přicházejí za knězem a někteří říkají, že se jsou vyrovnat, nebo že jdou zaplatit mši. Většinou to nekomentuji, ale někdy v dobrém rozmaru s úsměvem říkám: „Vyrovnaní budeme v rakvi, a to tak že dokonale!“ Nebo s úsměvem říkám: „Už je zaplacena!“ A pak ten údiv v tváři: „A kdo ju platil?“ – „Pán Ježíš svojí krví!“ Někdy to lidé říkají jinak: „Co jsem dlužný?“ A já říkávám: „Tož dlužný… Věrnost Pánu Bohu. To od nás čeká za svou oběť nejvíc.“

I kdyby člověk dal všecko, co má uložené a prodal barák a auto a zadlužil se, aby zaplatil mši svatou, nikdy ji nezaplatí. Ta má nekonečnou hodnotu. A už je zaplacená – Ježíš každou mši svatou dokonale zaplatil svojí Krví. My můžeme jako projev vděčnosti dát jakýsi příspěvek – mešní stipendium na potřeby církve. V jaké výši? Někde to třeba i mají stanoveno. Já se spíše kloním k pojmu „dar“. To si takhle dělával legraci pan kostelník v mé rodné farnosti, když se lidé ptali, co za mši a on říkal, že to je dobrovolný dar a lidé se z něho snažili vypáčit, kolik kdo dává, tak pan kostelník říkával: „Jak kdo – chudí hodně, bohatí málo“.

Můžeme dát při slavení mše svaté dar církvi. V jaké výši, to už bude na každém, na jeho uvážení, na jeho možnostech. Koneckonců Kodex církevního práva kněžím doporučuje, aby mši svatou na úmysly věřících sloužili i bez přijetí mešního stipendia, zvláště pak pro chudé. To už je na každém, jak to cítí a jaké má možnosti. Jedno je ale jisté: Zaplatit mši svatou, vyrovnat se s Pánem Ježíšem – na to nemáme.

A tak kdykoliv půjdeme na mši svatou, kdykoliv si necháme mši svatou sloužit na naše úmysly, kdykoliv půjdeme ke svatému přijímání, ať k těmto skutečnostem přistupujeme s velikou pokorou a s velikým rozechvěním: Už je zaplaceno. To, že mohu jít na mši svatou, to že mohu jít ke svatému přijímání, to že já a moji drazí jsme obdarováváni plody mše svaté, to Ježíš zaplatil svojí krví. A kéž vděčnost ukážeme Ježíšovi třeba i jinak než jen v penězích.