I dnes se zaměříme na pouhou jedinou myšlenku z dnešních biblických čtení. Tentokrát bude z druhého čtení. Svatý Pavel v listě Efesanům připomíná, že Kristus vydal sám sebe za nás v oběť.

My to tak nějak chápeme – aspoň tedy v tom smyslu, jak se to učí děti v náboženství, že Ježíš za nás na kříži zemřel a tím nám otevřel hříchem ztracený ráj.

Ale to bohatství Ježíšovy oběti je daleko větší! My z té jeho oběti žijeme dodneška! Víme, že každá mše svatá je sice nekrvavým ale skutečným zpřítomněním Ježíšovy oběti na kříži. Tady je to Tělo, které se za nás vydává. Tady je ta Krev, která se za nás prolévá. Ta Ježíšova oběť je při mši svaté podtržená i zvnějšku. Občas se lidí ptám, jestli vědí, proč je při mši svaté dvojí proměnění: Proč se proměňuje chléb v Tělo Pána Ježíše a víno v jeho Krev. Málokdo to ví. Co se stane, když se oddělí krev od těla? Nastává smrt. Tak je i zvnějšku podtrženo, že mše svatá není jenom společenská záležitost, ani jenom setkání s Ježíšem „u kafíčka“. Je to zpřítomnění jeho oběti – jeho smrti. A není to jenom pietní záležitost – vzpomínka. Je to zpřítomnění. Jako bychom stáli na Kalvárii. Je to živá skutečnost, ze které čerpáme a ze které žijeme.

Pojďme si dneska říct, jak z té Ježíšovy oběti při mši svaté vlastně žijeme a čerpáme. Každá mše svatá má nekonečnou hodnotu.

• Každá mše svatá sama o sobě obdarovává celou církev – živé i zemřelé.
• Samozřejmě zvláštním způsobem každá mše svatá obdarovává přítomné. Už zbožná účast na ní člověka posvěcuje, posiluje, obdarovává. Dokonce svatý Anselm říká, že jedna mše, kterou kdo za živa slaví, více platí, než mnohé mše svaté, jež za něho po smrti slouženy bývají. To když člověk pochopí, tak rád přijde na mši svatou – třeba i ve všední den.
• Nicméně víme, že každá mše svatá je zvláštním způsobem za někoho obětována. Často to bývá za zemřelé. Je dobře pamatovat na duše těch, kteří ke svému životu už nemohou nic přidat ani ubrat a doplňovat tak nedostatky jejich pozemského života, svolávat tak Boží milosrdenství, pomáhat duším našich zemřelých, zvláště těch, se kterými nás pojilo pokrevní pouto nebo kterým za mnohé vděčíme. Nicméně mše svatá může a má být sloužena i za živé. A někdy za ty živé víc než za ty mrtvé. Někdy opravdu ti živí potřebují Božích milostí víc ti zemřelí. Na to nezapomínejme!

Chtěl bych se ještě zastavit u jedné dost citlivé věcí – někdy ne dost pochopené: Každý kněz má povinnost o nedělích a zasvěcených svátcích slavit jednu mši svatou za farníky – nebo jak říkáme za naše farní společenství. My tu mši svatou pravidelně střídáme každou neděli v jedné vesnici naší farnosti. Jsem přesvědčen, že většina lidí nedoceňuje dar této mše svaté. Někteří to možná i berou jako jakýsi „výplňový“ úmysl a někde dokonce třeba i kněze tlačí, ať tu mši slouží raději ve všední dny, když těch lidí moc do kostela nechodí a v neděli ať nechá volný úmysl těm, kterým přijde rodina. To je veliký omyl! Mše svatá za farníky – to není „výplňový“ úmysl, jako by nebylo mši za koho sloužit. Právě naopak: Každá mše svatá za farníky je mší svatou za všechny živé i zemřelé členy farnosti a na jejich úmysly. To znamená za každého z nás a na naše úmysly. Každou neděli! Kdybychom toto opravdu docenili, tak zvlášť když neseme v srdci něco hodně důležitého nebo hodně bolavého, tak bychom si na tu mši svatou za farníky – za mě i za tebe – schválně do vedlejší vesnice i zajeli. To je naše mše svatá! Za nás, na naše úmysly, za všechno, co neseme nebo měli bychom nést ve svém srdci.

A tak aby to naše zamyšlení zase vyústilo do něčeho konkrétního: Přítomnost na každé mši svaté – v neděli ale i ve všední den – to je tak fantastický dar, tak fantastické obdarování pro člověka! Obětování mše svaté na konkrétní úmysl, za živé i za zemřelé – rovněž úžasná věc. A mše svatá za farníky, za naše farní společenství – každotýdenní dar církve: mše svatá pro mě, za mě, na mé úmysly.

Pane Ježíši, tak tě prosíme, ukaž nám teď, jak se tyto impulsy dotýkají každého z nás osobně a k čemu nás chtějí pohnout…