To je evangelium, které mám moc rád: Chlapec přináší 5 chlebů a 2 rybičky a Ježíš to požehná a nasytí z toho několikatisícový zástup. Evangelista říká, že v tom zástupu bylo 5000 mužů kromě žen a dětí. Kolik těch lidí tam muselo být! To bylo nic, co ten chlapec přinesl. Ale když ten chlapec to málo, co měl, vložil do Kristových dlaní, on to rozmnožil. A to platí i dneska. I kdybych toho opravdu moc neměl, co mohu Kristu dát, tak jde o to aspoň to málo vložit do jeho rukou a věřit, že on na to má, aby to rozmnožil.

Platí to v různých rovinách. Já bych tu myšlenku chtěl zase dnes promítnout pouze do jedné jediné roviny: do roviny práce pro Ježíše, práce pro farnost.

Vždycky mě tak nějak pohladí po srdci, když do naší farnosti přijde někdo „zvenku“ a říká, jak žasne nad tím, kolik lidí v té naší pustopolomské farnosti je aktivně zapojeno do jejího života. To kněze těší. Na druhou stranu dvě myšlenky, které se dneska objeví i ve farním časopise:

Kdyby každý věřící věnoval své farnosti jednu hodinu svého času týdně
(a tím nemyslím jen dobu při nedělní mši svaté v kostele!),
jak moc by se naše farnosti proměnily…

Křesťan, který je zdravý a může
a přesto pro svou farnost nepracuje,
je křesťanem v předčasném důchodu…

Nabízí se otázka, proč jsou lidé, kteří to tak necítí, že by pro Ježíše, pro svoji farnost, pro církev mohli a měli i něco zvnějšku dělat. Někdy to bude nepochybně lhostejnost, někdy nepochopení – že to prostě člověku nedochází, že KAŽDÝ je ve farní rodině důležitý a KAŽDÝ má za svou farní rodinu svůj díl spoluzodpovědnosti. Někdy to jistě budou přibývající roky a ubývající síly Každý se ale za svou farnost může modlit – a to není „jenom“. To je veliká věc. I zde platí: Kdyby každý alespoň jednu hodinu za týden věnoval modlitbě za svoji farnost, jak by se naše farnosti změnily! Důvodem pasivity některých členů farní rodiny ale dost možná bude někdy i přesvědčení, že já na to prostě nemám, abych pro Ježíše, pro farnost, pro církev něco dělal.

Vzpomínám si, když jsem byl na střední škole a byl jsem v maturitním ročníku, tak pan farář v mé rodné farnosti, když nazrál čas, jednou mi při rozhovoru řekl: „Tak doufám, že si dáváš přihlášku do semináře!“A já jsem mu na to odpověděl: „Kdybych věděl, že na to mám…“ A on mi odpověděl: „Kdo z nás na to má?!“

Odpověď máme v evangeliu: To málo, co máme, vložit do Ježíšových rukou, aby on to požehnal a rozmnožil.

A teď to promítněme do konkrétní roviny naší farnosti: Každý je v ní důležitý, pro každého je v ní místa i práce dost. Nebojme se sami nabídnout své síly. Nicméně vnímám, že pro růst farnosti bude potřeba i oslovit konkrétní lidi – a už jsem s tím začal a budu pokračovat – kteří by mohli být konkrétním způsobem pro farnost užiteční. Budu vděčný, když mé oslovení přijmete a pomůžete, aby naše farnost byla ještě krásnější. Hlavně ať Pán Bůh od nás odvrátí lhostejnost, ale ať od nás odvrací i ten strach, že na něco nemám. A pokud někdo ten strach má, tak bych vám na povzbuzení chtěl přečíst z jednoho starého vydání časopisu Immaculata konkrétní fakta z Bible, jací byli někteří lidé, které Bůh pro své velké plány přesto použil. Nechejme se povzbudit:

Až příště budete mít pocit, že s vámi Bůh nic nesvede, vzpomeňte si, že…

Noe měl problém s alkoholem.
Abraham byl příliš starý.
Izák byl snílek.
Jákob byl lhář.
Lea byla ošklivá.
Starozákonní Josef byl obětí násilí.
Gedeón se bál.
Rachab byla prostitutka.
Jeremiáš a Timoteus byli příliš mladí.
David měl sexuální aféru, nemanželské dítě a byl to vrah.
Jonáš utekl před Bohem.
Noemi byla vdova.
Job zbankrotoval.
Jan Křtitel jedl brouky.
Petr zapřel Krista.
Učedníci usnuli, když se modlili.
Marta si se vším dělala starosti.
Marie Magdaléna byla prostitutka.
Samařská žena byla rozvedená – a víc než jednou!
Zacheus byl moc malý.
Pavel byl příliš náboženský.
Timoteus měl žaludeční vředy.
A Lazar byl mrtvý!

Takže už žádné výmluvy!