I dnešní úryvek evangelia je pokračováním toho minulého. Ježíš rozeslal apoštoly, oni šli, hlásali, uzdravovali, teď se shromažďují u Ježíše, vypravují mu, co všechno dělali. A to je obrázek nás křesťanů: K našemu životu neodmyslitelně patří práce, ale stejně tak neodmyslitelně k němu patří i chvíle, kdy po všech těch lopotách člověk přichází za Ježíšem, vypráví mu o tom, čím žil, co dělal, co se mu podařilo, co zpackal… A u Ježíše čerpá energii do dalších dnů.

Mohli bychom tuto záležitost nahlížet z různých zorných úhlů. My se zase zaměříme jen na jeden: Nejde o to udělat si „fajfku“, že jsme splnil svoji nedělní povinnost. Jde o vztah. Ježíš touží být s námi a je dobře, když člověk touží být s ním. A třeba nejenom v neděli.

Ježíši nestačí jenom práce, byť by to nakrásně byla i třeba práce pro Něho. On nechce na prvém místě naši práci – on chce nás! Ne že by práce nebyla důležitá, ale je tomu podobně jako doma: Rodiče jsou dětem vděční za jejich práci, ale stejně tak jsou rádi, když se k nim děti přijdou stulit do klína. I dospělým dětem jsou staří rodiče vděční, když jim pomohou, když opraví střechu, natřou plot, posekají trávu. Ale jsou také moc rádi, když si ty dospělé děti ke starým rodičům sednou jen tak a jen tak si s nimi – třeba při kávě – popovídají. A tak i Ježíš: Je rád za práci člověka – ať už za tu přirozenou, nebo zvláště i za práci přímo pro něj. Ale stejně tak touží jen tak se s člověkem sejít, popovídat, být s ním.

Jsou prázdniny. K nim patří i četba. Zkusme se na to již zmíněné důležité téma podívat dnes skrze velmi jednoduchou četbu z pera psychiatra a trvalého jáhna Maxe Kašparů (Věroměr – Zbožná spolužačka):

Kdo z nás by neznal občasná setkání spolužáků po X nebo Y letech…
Bývá to asi všude stejné. Slavnostní oběd, kterému předchází návštěva ve škole, a po obědě tvořící se hloučky, které debatují dlouho do noci.
První skupinu tvoří spolužačky, které si navzájem ukazují fotografie ratolestí svých ratolestí a užasle se diví nad obličeji nemluvňat. Já se tomu nedokážu divit ani trochu, protože mi všechna nemluvňata připadají stejná a spolužačky si mne za to nepovažuji. Takže do jejich divícího se hloučku mám vstup zakázán.
Další skupinu tvoří spolužáci, kteří si už k něčemu „pomohli“ a dávají to okázale najevo. Tam sice přístup mám, ale nechodím tam, protože jsem si ještě k ničemu velikému nepomohl – a ani si nepomůžu.
Jsem ovšem srdečně zván – a také rád chodím – do další skupiny. Tu tvoří spolužáci-hypochondři.
Taková skupina se už v naší bývalé třídě také stačila vytvořit a jsem tam jako lékař vítán. Nechodím tam proto, že bych byl sám hypochondr nebo že bych si mezi spolužáky nelékaři zvyšoval sebevědomí, ale chodím tam proto, že se mi daří rozptýlit řadu obav z chorob a následuje pak prima posezení s vysvětlením, že v mé přítomnosti mohou těžcí marodéři vepřovou i alkohol.
Při posledním srazu spolužáků si ke mně přisedla Jaruška.
„Poslechni,“ začala svoji řeč a zapálila si na to cigaretu, „slyšela jsem od holek, že prý jsi byl jmenován nějakým kazatelem nebo co. Ty už neděláš psychiatrii?“
„Ale ano, psychiatrii dělám pořád,“ odpověděl jsem jen krátce a čekal, kam bude Jaruška téma své řeči směrovat.
„Ale s kostelem něco společného máš a s církví taky, viď?“
„To ano, to mám.“
„No, vždyť já jsem také věřící,“ řekla a usmála se na mne.
„To je dobře. A jak se lišíš od těch nevěřících?“ zeptal jsem se jí takhle přesto, že takovou otázku nepovažuji za moc férovou.
Jaruška byla vždy pohotová a ukázala se takovou i nyní.
„Chodím pravidelně každý rok na půlnoční.“
„Jen na půlnoční?“
„A jak často chodíš do kostela ty?“ zeptala se zvědavě.
„Chodím na mši svatou pravidelně v neděli a ve svátky. A když mi dovolí čas, tak i ve všední dny.“
Jarka se zhluboka nadechla a s podivem řekla: „To bych musela být fanatik!“
„Poslechni, Jaruško, máš manžela?“ zeptal jsem se jí. Ale raději jsem nevyzvídal kolikátého, protože u těch „věřících“ jeden nikdy neví.
„To víš, že mám,“ odpověděla a podivila se mé otázce.
„A jak často ti chodí domů ?“
„Přece každý den.“
„A není ten tvůj manžel nějaký fanatik? Nepřehání to? Nestačilo by, aby se na tebe přišel podívat jednou za rok a dalších dvanáct měsíců jen říkal, že v tvoji existenci věří?“
Jarce došlo bez dalšího komentáře, že kdo má doopravdy někoho rád a opravdově mu také věří, chodí k němu co nejčastěji, touží být tomu druhému nablízku.
Tak je tomu nejen ve vztazích mezi lidmi, ale také ve vztahu mezi člověkem a Bohem.
Chvíli před tímto rozhovorem si mi Jarka stěžovala, že má potíže se žlučníkem. Přesto jsem ji teď pozval na dort se šlehačkou.. . Žlučníkové potíže nepřišly.
Možná jí nastanou potíže s chápáním obsahu slova víra. Ode dneška asi tuší, že křesťanská víra je záležitost vztahu dvou bytostí, že to není jen sladký sentiment jedné zimní noci.