Pojďme se věnovat dnešnímu 2. čtení. Sv. Pavel v něm uvádí, že aby nepropadl pýše, byl mu dán do těla osten, posel to satanův, aby ho bil do tváře. 3x kvůli tomu prosil Pána, aby ho toho zbavil, ale Bůh mu řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“

Určitě by neškodilo vědět, co vlastně sv. Pavel mínil tím ostnem. Vykladatelé Písma se shodují na tom, že to bylo něco, co ho trápilo, co na něj doléhalo, co mu ztěžovalo jeho apoštolské působení. Co to ale bylo konkrétně, to sv. Pavel neuvádí a také vykladatelé Bible, kteří se snaží v Pavlových listech číst „mezi řádky“, nejsou v této záležitosti jednotní. Někteří říkají, že to byla pravděpodobně tělesná nemoc, jiní říkají, že to mohl být i nějaký psychický problém, že třeba Pavel velmi těžce nesl, když zlí lidé ničili jeho práci a někteří se dokonce domnívají, že se mohlo jednat třeba i o tělesná pokušení, tlaky lidské přirozenosti. Nevíme, co to bylo. Ale víme – a sv. Pavel to jasně říká – že udělal zkušenost, že když je slabý, právě tehdy je silný.

To je jeden z paradoxů naší víry: Když je člověk borec, když člověk nemá problém, když člověk ví, že na něco má, často bývá pro Boha nepoužitelný, protože je tam to jeho veliké JÁ. Víme dobře, kolik škody už nadělali lidé, kteří si mysleli, že na něco mají. A naopak: Když je člověk oslabený, když ho něco „válcuje“, když ho něco sráží k zemi, když mu něco brání v rozletu, ve službě, o to víc se takový člověk může otevřít Bohu, o to víc takový člověk může být pro Boha použitelný.

Známe dobře osudy sv. Jana Maria Vianneye: Byl už skoro dospělým, když začal v sobě objevovat Boží volání, aby se stal knězem. Ale ještě neuměl ani čít a psát. A tak si šel sednout do školy s malými kluky. Učení mu vůbec nešlo: To, co ti malí kluci si zapamatovali hned, on stále nemohl „dostat do hlavy“. Ale snažil se. Když pak už studoval na kněze, zase to nešlo. Měl tak málo vědomostí, že biskup ho ani nechtěl na kněze vysvětit. Ale když se za Jana přimluvili představení a zdůraznili jeho upřímnou zbožnost, biskup ho vysvětil, ale poslal ho do zanedbané farnosti – do Arsu, kde už skoro všichni byli odpadlí od Boha, kde už neměl co pokazit. A stalo se, co nikdo nečekal: Jan opravdu nebyl doktor teologie, ale byl hluboce zbožný. Většinu času trávil před svatostánkem a ve zpovědnici. A jak to dopadlo? Ta duchovně mrtvá farnost se nakonec obrátila. Spousta odpadlých lidí se vrátila ke křesťanskému životu a nakonec do Arsu jezdili lidé z širokého okolí, aby kněze Jana slyšeli kázat nebo aby se u něho vyzpovídali. Tento kněz je dnes dokonce patronem všech farářů. Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

A může se ta slabost odehrávat i ve zcela překvapující rovině. P. Elias Vella – exercitátor a exorcista z Malty – popisuje tuto svoji zkušenost. Nadepsal ji: Dolehla na mě tíha mých hříchů.

Vzpomínám si na jeden těžký, ale zároveň krásný zážitek. Měl jsem sloužit mši svatou s modlitbou za uzdravení, ale dva dny před tím jsem pocítil takovou tíhu svých hříchů, že jsem nedokázal jít k oltáři a být hlavním celebrantem. Zavolal jsem vedoucí skupiny, která mši svatou organizovala, a řekl jsem jí: „Je mi líto, ale nemůžu mši sloužit. Najděte si jiného kněze.“ Byla na mě rozzlobená, protože si myslela, že jsem na její akci zapomněl a domluvil si něco jiného. Velmi na mě naléhala, abych to přijal, ale já jsem trval na svém, že to nedokážu udělat. Řekl jsem jí, že skutečně nemůžu sloužit mši svatou, protože na mě velmi dolehla tíha mých hříchů.
Ta žena mi řekla něco, co bylo určitě od Boha: „Dobře, pokusím se najít někoho jiného. Ale slibte mi, že na tu mši přijdete, protože i vy potřebujete uzdravení.“ Měla pravdu, takže jsem okamžitě odpověděl: „Dobře, přijdu.“ A skutečně jsem přišel, ne abych celebroval, ale abych se uzdravil.
Asi půl hodiny před mší jsem seděl kdesi v koutě kostela a modlil se. Vzpomínám si, že jsem při modlitbě otevřel Písmo a Pán mi dal slovo z Knihy Sirachovcovy (2,1-6):

„Synu, přicházíš-li sloužit Pánu,
připrav se na pokušení.
Kroť své srdce a vytrvej,
nedej se strhnout v době protivenství.
Přimkni se k němu a neodvracej se,
abys byl povýšen, až přijde tvůj konec.
Přijmi vše, co tě potká,
buď trpělivý, střídá-li se tvoje soužení.
Vždyť zlato se tříbí v ohni
a lidé milí Bohu v peci pokoření.
Věř Bohu a on se tě ujme,
jdi po přímé cestě a důvěřuj v něho.

Velmi dobře si tento text Písma pamatuji, protože to byl okamžik, kdy mě Ježíš volal, kdy se mě dotkl. Nemůžu říci, že by mě v té chvíli text Písma potěšil, ale měl jsem jistotu, že ke mně promluvil Bůh. Když jsem o tomto slovu uvažoval, přišla za mnou vedoucí a řekla mi: „Je mi to velice líto, ale nenašla jsem kněze, který by vás zastoupil. Celebrujte mši svatou vy!“
Byl jsem rozzlobený, ale zároveň i šťastný, protože jsem cítil, že se něco stalo, a kladl jsem si otázku, zda to byl Bůh, kdo to způsobil. Organizátorce jsem nic neřekl a šel celebrovat. Absolvoval jsem už stovky mší spojených s modlitbou za uzdravení, ale můžu vám říci, že jsem nikdy neviděl takové zázraky, jako právě během této mše. Nemohl jsem při ní dát nic ze sebe, a Ježíšovi nic nebránilo, aby konal zázraky. Můžu vám dosvědčit, že nejkrásnější okamžiky jsem ve svém životě prožil tehdy, když jsem pocítil tíhu hříchu. Určitě to nebyl hřích, co způsobilo tu krásnou zkušenost, ale to, že jsem se upnul na Pána, jak to říká svatý Pavel: „Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2 Kor 12,10).

Tak to je zkušenost církve. A je to i moje zkušenost. Kolikrát si člověk myslel, že na něco má, že něco jde samo, že něco má perfektně připravené – a nebylo z toho nic. A kolikrát opačně: Kolikrát jsem se cítil nedisponovaný, oslabený, unavený, nevyspalý, člověk měl starosti, trápení, něco ho „válcovalo“, děti ve škole řádily – lidsky vzato k ničemu. A právě tam Bůh něco použil. Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. Kolikrát jsem se hádal s Bohem, proč to nebo ono neuzdraví, proč to nebo ono dopouští, jak dobře by se mi sloužilo bez toho nebo onoho problému. Kolikrát jsem to třeba i otevřel ve zpovědi. A odpověď byla jasná: Kdybys neměl problémy, kdo ví, jaké by to s tebou bylo. Možná bys už Pána Boha ani nepotřeboval. Takhle ti ty problémy pomáhají tlačit se k němu.

Jak jsme na tom my? Jsem pevní v kramflecích, nemáme problémy, všecko zvládáme „levou zadní“, víme, že na to máme? To by mohlo být i varovným znamením. Anebo máme něco, co i nás omezuje, hendikepuje, drtí, válcuje, co nám ztěžuje život a službu, něco, v čem se cítíme neschopní, k ničemu? Pak to může být znamení, že Bůh s námi chce počítat, může to být šance tlačit se k němu, nechat svoje JÁ ustupovat do pozadí a o to víc nechat působit Boha. Když jsme slabí, právě tehdy jsme silní. Boží síla se projeví právě v lidské slabosti.