Vypráví se, jak přišel za knězem hrdý otec prvorozeného syna žádat o křest. Kněz se ptá na křestní jméno a tatínek hrdě zahlásí: „Tygr!“ Panu faráři zamžikají oči a říká: „To nemyslíte vážně! Tygr není jméno pro člověka!“ A tatínek povídá: „A proč ne? Když papež se mohl jmenovat Lev?!“

V evangeliu dnes zaznívá: „Jeho jméno je Jan.“ V době narození sv. Jana Křtitele bývalo zvykem, že dítě dostávalo jméno po někom ze svého příbuzenstva. Janovi rodiče Zachariáš a Alžběta jdou proti zvyklostem té doby a dávají svému dítěti jméno, které se dovídají od anděla – jméno Jan.

Podle čeho dávají rodiče dětem jména dnes? Někdy podle filmových hrdinů, někdy podle toho, co je zrovna moderní, někdy opravdu třeba po někom z rodiny, občas i jako památku na někoho drahého, zemřelého.

I pro nás křesťany je jméno důležité. Samozřejmě nikdy bychom svým dětem neměli dávat jména, která jsou cizí křesťanskému smýšlení. Jinak je ale samozřejmě na rodičích, jaké jméno dají svému dítěti. Klidně to může být třeba i jméno moderní. Každý člověk má mít ale svého křestního patrona – to znamená nějakého svatého, který bude od chvíle křtu člověku jednak vzorem, jednak zvláštním přímluvcem u Boha. A tak my křesťané dáváme dětem jako křestní jméno buď přímo jméno nějakého svatého (třeba Anna nebo Tomáš), anebo pokud děťátko dostane jméno moderní, tak k němu při křtu přidáváme ještě druhé jméno – jméno svatého, který bude tomu děťátku vzorem a ochráncem, říkáme „křestním patronem“.

No a když člověk pak trochu odroste a přijímá svátost biřmování, volí si on sám další jméno, tentokrát jméno biřmovacího patrona. A zase: Nemá to být jméno po kmotrovi či po filmovém hrdinovi, ale po opravdovém hrdinovi – po svatém, který žil velkou láskou k Bohu a velkou láskou k člověku, a který je tomu biřmovanci sympatický především svým životem. Když jsem třeba šel k biřmování já, tak mi byl velmi sympatický svatý Pavel, který dokázal „překopat“ svůj život, který z pronásledovatele křesťanů se změnil na jednoho z největších apoštolů. Věděl jsem, že i ve svém životě chci leccos změnit, pociťoval jsem tehdy v sobě už touhu po kněžství, prostě byly tam styčné body. Tak jsem si vybral sv. Pavla jako svého biřmovacího patrona – jako můj vzor a jako mého přímluvce na další etapu životem.

K čemu by mohlo být to dnešní zamyšlení impulsem pro nás? Většina z nás asi má svého křestního patrona a mnozí také mají svého biřmovacího patrona. Možná by bylo dobré někde v knihách o svatých nebo na internetu pohledat toto jméno, seznámit se s životem tohoto světce nebo alespoň „oprášit“ vědomosti o něm, pouvažovat, co z jeho života bychom mohli a měli přenést do svého života, jistě by neškodilo vědět, kdy v církevním kalendáři má tento světec svátek, abychom jej mohli každoročně také náležitě slavit, ale hlavně bude dobře hodně a často se ke svému křestnímu a biřmovacímu patronu modlit, protože jsme jejich svěřenci a jsme nebo máme být i důvěrnými přáteli.