Pán Ježíš prosí v dnešním evangeliu za svoje učedníky: „Otče, zachovej je ve svém jménu…“ To Boží jméno je nesmírně silné. Bůh sám je nesmírně silná skutečnost. Svatý Jan ve 2. čtení píše: „My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám a uvěřili jsme v ni.“ Když člověk uvěří v Boží lásku, když ji zakusí, tak to je nesmírně silná skutečnost. Skutečnost, která člověka nese, skutečnost, ke které se člověk vrací.

Poslouchal jsem vyprávění dnes už zemřelého vzácného kněze z naší diecéze Mons. Antonína Huvara. To je kněz, který za komunistů prošel třinácti kriminály, pracoval na pěti šachtách. Poprvé ho zavřeli, když mu bylo 26 let. Když ho převezli do kriminálu v Uherském Hradišti, kde se i mučilo, tak Grebeníček ho vítal slovy: „Tak, mrzáci, teď vám ukážeme, co jsme se od Němců naučili!“

Tento kněz mimo jiné popisoval i tuto zkušenost: Součástí represí bylo i zavírání nepoddajných vězňů do korekce – na samotky. To mnohým „lezlo na mozek“: Samotky byly malé místnosti, kde často byla zima, tma, hlad, kde se nevětralo, kde třeba 10 hodin museli vězni chodit a nesměli si sednout, kde nevěděli, jestli je ráno nebo večer. To byl cíl: Sešlapat nervy, zlomit člověka. Korekce – samotky, to bylo něco, co mnohé vězně děsilo. A kněží a lidé věřící s tím leckdy velký problém neměli: Byli na té samotce s Bohem, modlili se, rozjímali, „protáčeli si v hlavě“, co o Božích věcech věděli, co s Bohem prožili, „protáčeli si v hlavě“ Boží slovo z Bible, které znali zpaměti, vzývali Boží jméno, udělali si exercicie…

Ten P. Huvar vyprávěl, jak jednou, když už pracoval na šachtě, došlo tam k nějakému neštěstí, k nějakému požáru. Byl to velký průšvih, protože to byla národní směna, zůstalo tam uzavřených 47 havířů, samí straníci, zůstali tam uzavřeni 3 směny, 7 jich tam zemřelo. P. Huvar byl jedním z těch, který v té době byl na povrchu, a který pomáhal ty ostatní zachraňovat. Říkal, že když vytáhli jejich vedoucího – velký svazák to byl – tak P. Huvar mu říkal: „Co jste tam ty 3 směny dělali? Samí stranící… Zopakovali jste si Marxe, Engelse, připravovali jste Gottwaldovi projev?“ A ten předák mu říká: „Víš, co jsme dělali? Všichni jsme se modlili Zdrávas Maria a děkovali jsme našim babičkám, že nás to naučily.“ A P. Huvar mu povídá: „Vidíš, a teď půjdeš na schůzu. Řekni jim to tam! Vaši Gottwaldi jsou dobří akorát, když o nic nejde. Ale když půjde do tuhého, tak budete lízat barvu z Panenky Marie!“

A tak to je. Ty nauky světa jsou slabé. Ty nauky světa jsou pro chvíle pohody. Ale jak to říká jeden žalm: Spravedlnost nepřijde ani od východu ani od západu. Když člověku „teče do bot“, tak nevzývá ani Marxe, ani Engelse, ani Lenina, ale ani prezidenta USA, ani německou kancléřku, ani předsedu Mezinárodního měnového fondu, ale vzývá Krista, vzývá Pannu Marii. To je nesmírné bohatství.

Tak i my můžeme prosit: Otče, zachovej nás ve svém jménu, v tom jménu, které je tak silné, a které nakonec bývá vzýváno i těmi, kteří říkali, že v Tebe nevěří.

My jsme poznali, jakou lásku k nám má Bůh a uvěřili jsme v ni. Ať to bohatství nikdy neztratíme…