Prožíváme 4. velikonoční neděli. Ta bývá v církvi nazývána Nedělí Dobrého pastýře. O této neděli se vždy čte pasáž evangelia o Kristu – Dobrém pastýři. On je Pastýř, který za nás – svoje ovečky – dává život. Ale ta dnešní neděle je také zároveň Dnem modliteb za nová duchovní povolání: za povolání ke kněžství, ale také k řeholnímu životu. Pokud jde o povolání ke kněžství, poslechněme si k tomu zamyšlení olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera:

Když jsem jednou navštívil v nemocnici starého kněze, nechal jsem si od něj znovu vyprávět, jak to bylo s jeho kněžstvím. Maminka měla už osm dětí. Byla na Velehradě na pouti a slyšela tam kázání arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana, který tehdy volal: „Matky, dejte nám syny, a my vám dáme kněze.“ Byla to doba po první světové válce, kdy bylo velmi málo kněží. Maminka uměla slyšet Boží hlas i ve volání církve a ochotně řekla ano. Když otěhotněla, vydala se na další pouť, tentokrát na Svatý Hostýn, a tam svěřila Panně Marii dítě, které očekávala: Bude-li to syn, dám ti ho a ty mu vypros povolání ke kněžství. Synovi to nesdělila, ani když se stal knězem. Slyšel to až po letech kněžství a po maminčině smrti od paní, které se maminka tehdy na Hostýně svěřila.

Kolik farností dnes volá po knězi! Věřící jen čekají, co udělá biskup. Chtějí-li kněze, napřed musí budovat zdravé rodiny, kde žije jeden pro druhého a ne každý sám pro sebe. Když bude láska rodičů tak silná, že se nebude bát ani obětí a bude dávat život svým dětem, když je vychová k tomu, aby byli velkorysí, dovedli žít pro druhé a měli tak úzký vztah ke Kristu, že si ho zamilují, tehdy bude naděje, že někoho z nich Pán povolá.

Není možné někoho určovat ani postrkávat ke kněžství, ale potřebné je působivé svědectví rodičů, kteří mají odvahu říci Bohu: Pane, my jsme ochotni přijmout ještě další dítě a vychovat ho pro tebe, kdybys chtěl, aby sis ho mohl povolat. Bůh totiž nemůže volat ke kněžství, když tu nejsou děti. Musí mít koho volat. Bůh sice umí dělat zázraky, umí si vzbudit syny i z kamení, ale máme právo to od něj žádat? Proč má zázrakem nahrazovat naše zanedbání? Bůh čeká, že lidé splní svůj podíl, aby on mohl vyslyšet naše modlitby a velkoryse darovat kněžská povolání.

Tolik tedy arcibiskup Jan Graubner k myšlence povolání ke kněžství. No a pokud jde o povolání k řeholnímu životu, tak při posledních Hovorech o víře jsem před mládežníky zmínil, že církev měla a má mimo jiné i církevní nemocnice. Dostal jsem otázku, jaký je rozdíl mezi běžnou a církevní nemocnicí. Tak jsem si z mladých udělal legraci a řekl jsem jim, že v církevní nemocnici se místo operace modlí růženec. Ale zároveň jsem jim vážně vysvětlil, že posláním církve je také péče o nemocné a že po té odborné stránce rozdíl mezi běžnou a církevní nemocnicí není. Co je ale v církevních nemocnicích velké plus, je to, že je tam postaráno nejen o tělo, ale také o duši člověka. A připomněl jsem taky mladým dávnější doby, kdy bylo víc řeholních povolání a kdy zvláště řeholní sestry s mateřskou láskou a s plným nasazením o nemocné pečovaly. Dnešní lékaři a zdravotnický personál většinou svůj čas, svou lásku, svou péči musí rozdělit mezi nemocné a mezi vlastní rodinu. Řeholní sestra, která vlastní rodinu nemá, může se i těm nemocným věnovat daleko výhradnějším způsobem.

Jistě bychom si přáli mít kolem sebe lidi, kteří by se nám mohli věnovat výhradně, ať už to budou řeholní sestry nebo kněží, kteří si na nás najdou čas. Ale ti z nebe nespadnou. Za to je třeba se modlit a obětovat, pro to je třeba v našich rodinách mnoho dělat. Je to veliká výzva…