Dnešní první čtení nás upozorňuje na jednu moc důležitou věc: Svatý Petr vyčítá lidem, že původce života – Ježíše – dali zabít a vyprosili si milost pro vraha Barabáše. Ale pak svatý Petr dodává: „Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti.“ Oni ti, kteří Ježíše vydali na smrt, to dělali opravdu v nevědomosti. Jestli ta nevědomost byla zaviněná nebo nezaviněná, to už je druhá věc. Ale oni v něm opravdu nepoznali Božího Syna a když ho vydali na smrt jako člověka, ve kterém viděli rouhače, tak si skutečně mysleli, že jednají správně a že tím dokonce uctívají Boha.

My asi známe větu, že nevědomost hříchu nečiní. Ale nevím, jestli té větě dobře rozumíme. Hřích, aby byl před Bohem skutečně hříchem, musí být vždycky vědomou záležitostí. Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Abych měl tedy před Bohem skutečný hřích, tak nestačí jenom to, že jsem Boží zákon fakticky v něčem překročil. Záleží na tom, jestli jsem si v té chvíli uvědomoval, že jednám špatně. Jedině tehdy, když v něčem Boží zákon překračuji a já to při tom skutku vnímám, jsem si při tom skutku vědomý, že jednám špatně, pak mám hřích. Jestli ale Boží zákon v něčem překročím a já si to v tu chvíli neuvědomuji, že moje jednání je špatné, tak hřích nemám.

Řeknu příklad: Někdo se poleká a „vylítne“ mu Boží jméno nadarmo. V tu chvíli si třeba vůbec neuvědomuje, co říká. Teprve, až když už je to ven, tak si uvědomí: „Jé, co jsem to řekl?!“ V takovém případě člověk hřích nemá a nemusí se z takového skutku ani zpovídat, protože nejednal vědomě. Došlo mu to až později. Zde opravdu platí: Ulítlo to tomu člověku nevědomky – nemá hřích, nevědomost hříchu nečiní.

Opačně zase třeba člověk se v neděli vzbudí, uvědomí si, že je neděle, že jej Ježíš čeká v kostele, ale jemu se za Ježíšem nechce, nepřijde. To dělá vědomě. Ví, že jedná nesprávně. Je to vědomé jednání, je to hřích.

Vím, že to přináší velkou úlevu alespoň některým z dětí a dospělých, kteří se připravují na první svatou zpověď: Z čeho se zpovídat? Z hříchů za celý život. Ze všech hříchů od chvíle křtu.

Vzpomněl jsem si na u té příležitosti na hezký vtip: To takhle pan farář taky opravuje kostel a nějak zápasí s penězi, tak pozve lidi ke zpovědi a vyzve je, aby s sebou přinesli na omítky tolik kávových lžiček písku, kolik za celý svůj život udělali hříchů. Tak přijde jedna žena a vysype před kostel dětský kyblíček písku. Přijde druhý – s desetilitrovým kýblem. Když ho tak vysypává, tak najednou za ní zatroubí kamión. Z okýnka vystrčí hlavu další žena a volá: „Uhni, fuňo, jedu ještě třikrát!!!“

I někteří z těch, kdo se chystají na první svatou zpověď, mají strach, že ty hříchy povezou „na kamiónu“. Tak jim zdůrazňuji: Ale zpovídej se ne ze všeho, co jsi nějak automaticky překročil. Zpovídej se jenom z toho, o čem jsi ve svém životě opravdu v tu chvíli, kdy jsi to dělal, věděl, že jednáš špatně. Často lidem při přípravě na 1. svatou zpověď, kdy si rozebíráme i Desatero, říkávám: Vy se teď dovídáte věci, o kterých jste dřív třeba ani netušili. Dneska už to víte, že to nebo ono správné není. Ale je dost pravděpodobné, že jste hodněkrát v životě Boží zákon v něčem překročili a vůbec jste to tehdy nevěděli, že jednáte špatně. Dnes už to víte, ale pokud jste kdysi dělali něco nesprávného a nevěděli jste, že je to nesprávné, tak se z toho zpovídat nemusíte, protože v tu chvíli, kdy jste jednali, tak jste o tom nevěděli, že je to špatné jednání a nevědomost opravdu hříchu nečiní. Jenom vědomě konané zlo, vědomě překročený Boží zákon je hříchem. Jen když vím: Teď jednám zle a já s tím souhlasím – tak je to hřích a jen z takových hříchů se zpovídáme.

Vím, že to lidem přináší velkou úlevu. Na druhou stranu to některé lidi vede ke spekulacím: A nebylo by teda lepší nevědět? Nestudovat Desatero, nezajímat se o správnost jednání…? Nevědomost přece hříchu nečiní…

Ano, ale pouze nezaviněná nevědomost. Nikdo z nás není vševědoucí, nikdo ani v rovině křesťanské morálky nespadl učený z nebe. Hledáme, dovídáme se, zrajeme. To je v pořádku. Kdybychom ovšem nechtěli vědět, nechtěli hledat, nechtěli zrát, to už by byla zaviněná nevědomost, a ta od hříchu neomlouvá.

Tak může to naše dnešní zamyšlení vyústit v modlitbu: Bože, asi jsem se v životě hodněkrát mýlil, asi jsem hodněkrát nejednal správně. Děkuji Ti, že takové jednání nepřičítáš k mé tíži. Vím, že ještě asi hodněkrát budu jednat nesprávně a třeba si to ani neuvědomím. Ale jedno vím: Vím, že chci hledat, chci poznávat, chci zrát, chci Tě milovat tím způsobem, který ode mě čekáš. Ukazuj mi cestu…