Dozněly dojemné scény z evangelia, opět scény lásky projevené až do krajnosti, lásky projevené až na doraz. Jak toto evangelium žít? Víme, že žít pašije může být velice těžké. A přece i my sami se můžeme někdy objevit v jejich středu, mohou přicházet temnoty, vyprahlosti, zkoušky, aby se prověřila naše věrnost Bohu, naše víra, aby se prověřilo, jestli to nejsou jenom slova.

Já bych na jeden těžký aspekt pašijí chtěl dneska poukázat. Náš papež Benedikt XVI. často používá myšlenku: „Kdo věří, není nikdy sám“. Samozřejmě v tom lidském ohledu člověk může být sám. Ale může to být samota proměněná Boží přítomností. Ty pašije ovšem ukazují, že i pro toho, kdo žije v důvěrné blízkosti s Pánem může přijít veliká zkouška – zkouška pocitu opuštěnosti od samotného Boha.

Pašije ukazují, jak Ježíš, který je nejhlouběji spojený s Otcem, volá na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?!“ Otec samozřejmě Ježíše neopustil. On mu byl na kříži nejblíže. Ale Ježíš jeho blízkost nepociťoval. Ten, který byl nejhlouběji spojen se svým Otcem, ten volá na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?!“ A je tam slyšet veliké ticho. Otec mu neodpovídá. A přesto po tom tichu, kdy ani Boží Syn nemá odpověď od svého Otce, je schopen říct: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Na to mlčení odpovídá projevem důvěry, projevem odevzdání se.

Cítíme, jak může být někdy těžké žít pašije. Ale i tato událost nás chce formovat, chce nás poučit: I v našem životě mohou přijít chvíle vyprahlosti, chvíle opuštěnosti, dokonce i chvíle pocitu opuštěnosti od samého Boha, chvíle velkého Božího mlčení, chvíle, kdy člověk volá a Bůh mu neodpovídá. Ježíš se v takové chvíli plně svěřuje Otci. To je příklad. To je výzva. To je vzor: Zdá se ti, že Bůh je daleko? Svěř se mu! Odevzdej se mu! A tato jednotlivá odevzdávání se Bohu tě připraví na to poslední odevzdání, na ten okamžik, kdy žádné slovo už nepomůže, kdy všechno zmlkne a člověk v tom velikém tichu vstoupí definitivně do Boží náruče.

(Podle arcibiskupa Mons. Jana Graubnera)