V evangeliu, ve kterém sv. Jan popisuje Ježíšův poslední večer s apoštoly před jeho ukřižováním, zaznívá, že Ježíš miloval svoje, kteří byli ve světě, a projevil jim lásku až do krajnosti. Potom následuje popis, jak Ježíš umýval svým apoštolům nohy, což vlastně byla práce otroků.

My se ale pokusme tu myšlenku evangelia dnes promítnout do roviny Eucharistie: I v tomto směru platí, že Ježíš projevuje svoji lásku až do krajnosti.

Zdánlivě teď odbočím do úplně jiné roviny. Ale jenom zdánlivě. Víme dobře, jak dlouho někdy trvá, než děti docení rodinný stůl, odkud se jim z péče a lásky rodičů zdarma tolikrát podává jídlo potřebné k životu. Kolikrát dítě třeba ani nepoděkuje, kolikrát nad jídlem „ohrne nos“, kolikrát nechá zbytky. A rodiče s velikou láskou vždy znovu nachystají.

Tak je tomu i s námi, s Ježíšem a s Eucharistií. Jak dlouho tak mnohým lidem – i křesťanům – trvá, než docení stůl Eucharistie. Při každé mši svaté kněz říká: „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově!“ A zvláště při nedělních bohoslužbách, které jsou vrcholem života církve, nadpoloviční až tříčtvrtinová většina účastníků bohoslužeb zůstane v lavici. Možná je to nedostatek víry, možná lidé nedoceňují to pozvání, možná je někomu milejší hřích, možná se někdo neumí odhodlat ke svaté zpovědi.

V jedné písni zpíváme: „Jak se tehdy srdce chvělo – v apoštolech úžasem, – když jim dal jíst svoje Tělo – před smrtelným zápasem…“ Jistě mnozí cítíme, že i tady máme dluhy: Jak se moje nitro chvěje úžasem, když Eucharistii přijímám, jak děkuji za každé přijetí Eucharistie?

Svatý Dominik Savio, když byly zamčeny kostelní dveře, klekával na jejich prahu a modlil se k živému Ježíši přítomnému ve svatostánku. Kolikrát my třeba projdeme kolem kostela, kolem Eucharistie, a vůbec si neuvědomíme, že je tu živý Ježíš, že bychom ho mohli aspoň na dálku pozdravit, poklonit se mu.

Děti velice oslovuje příběh dvanáctiletého mučedníka prvních dob křesťanských – sv. Tarsicia, který nesl Eucharistii uvězněným pronásledovaným křesťanům a nevydal ji, když na něho útočili, i když ho nakonec zmlátili tak, že zemřel. Kolik i zdravých křesťanů se stydí při mši svaté při proměňování si před Ježíšem v proměněné Hostii kleknout nebo ho pozdravit pokleknutím opravdu kolenem až k zemi při příchodu do kostela, při odchodu z kostela.

Kolik i my křesťané máme dluhů vůči Ježíši v Eucharistii! Jak dlouho i nám trvá, než doceníme ten Ježíšův stůl Eucharistie. A Ježíš přesto vždycky znovu sestoupí do připravených hostií, do kalicha s vínem, vždy znovu s velikou láskou, s láskou až do krajnosti, nachystá, připraví hostinu svého Těla a své Krve, které dávají život světu.

Tady skutečně nezbývá než žasnout a prosit: „Pane, ukaž mi, kde mám vůči Tobě v Eucharistii dluhy já. Pane, pomoz mi Tvůj stůl docenit!“ Prosme o to i v této chvíli…